Doc. Prázný komentuje výsledky studie BRIGHT

„Studie BRIGHT představuje poměrně zajímavé srovnání dvou bazálních inzulinových analog druhé generace, glarginu 300 U/ml a degludeku 100 U/ml. Jednalo se o randomizovanou mezinárodní otevřenou klinickou studii typu treat to target s poměrně velkým počtem zařazených pacientů. Celkem se jí účastnilo 929 inzulinem dosud neléčených diabetiků 2. typu ze 158 center v 16 zemích. V průběhu studie pacienti v obou skupinách titrovali jednou týdně až do dosažení cílové glykemie nalačno v rozmezí 4,4–5,6 mmol/l bez současného výskytu hypoglykemie. Ukázalo se, že podání koncentrovaného inzulinu glargin 300 U/ml (přípravek Toujeo) vedlo ke srovnatelným hodnotám glykovaného hemoglobinu jako aplikace inzulinu degludek 100 U/ml, přestože oba inzuliny mají odlišnou strukturu i mechanismus postupného uvolňování z podkožního depa. Z výsledků navíc vyplývá, že v titrační fázi došlo po podání inzulinu glargin 300 U/ml k menšímu výskytu hypoglykemií během dne. Vzhledem k tomu, že v absolutních číslech šlo o relativně malé počty glykemických příhod, je podstatným výstupem ze studie zejména zjištění, že oba inzuliny jsou plně srovnatelné,“ říká doc. Prázný, i když připouští, že jakákoli léčba, která pacienty méně stresuje, jimi bude lépe přijímána.
Navzdory tomu, že uvedená inzulinoterapie nabídla pacientům ve studii celkově vysokou účinnost a bezpečnost léčby, v obou skupinách se projevila i hlavní obecná nevýhoda této terapie, tedy váhové přírůstky. Po 24 týdnech byl zaznamenán nárůst hmotnosti o 2 kg u pacientů léčených inzulinem glargin 300 U/ml, resp. 2,3 kg po podání inzulinu degludek 100 U/ml.

Podrobnější subanalýzy budou představeny na EASD

Jaké praktické dopady tedy výsledky studie BRIGHT přinášejí? „S nadsázkou se dá říci, že nemusíme příliš litovat toho, že inzulin degludek na českém trhu není dostupný, protože v praxi můžeme používat inzulin glargin 300 U/ml, který je s ním plně srovnatelný,“ vysvětluje doc. Prázný s tím, že se těší na letošní EASD, kde budou mimo jiné prezentovány dodatečné subanalýzy hodnocení podávaných dávek inzulinu, ze kterých budou lépe patrné případné rozdíly v charakteristice titrace obou inzulinových režimů. „Měli bychom si tak udělat lepší obrázek o tom, kolik titračních kroků bylo potřeba pro dosažení cílové glykemie nalačno, popř. jak rychle bylo v obou skupinách titrováno, nebo zda existoval prostor i pro dodatečné titrační kroky,“ uzavírá doc. Martin Prázný.
(red)