Překvapující využití agonistů GLP-1. Uplatní se i v léčbě abúzu alkoholu?

Porucha užívání alkoholu (alcohol use disorder – AUD či závislost na alkoholu) patří v současné době mezi hlavní modifikovatelné rizikové faktory předčasné morbidity a mortality. Význam této problematiky dokládá fakt, že pravidelní uživatelé většího množství alkoholu umírají v průměru o 24 let dříve, především v důsledku poškození jater (alkoholická steatóza, steatohepatitida a rozvoj cirhózy), kardiovaskulárních příhod, traumatického poranění, různých druhů nádorových onemocnění nebo suicidálního jednání. Nezanedbatelný je také negativní dopad na duševní zdraví pacientů, kteří často trpí poruchami spánku, úzkostnými stavy a depresemi, což dále komplikuje jejich zdravotní péči. Navzdory tomu zůstává terapie abúzu alkoholu v běžné praxi nedostatečně využívána.

Jak mohou agonisté GLP-1 ovlivnit spotřebu alkoholu?

Výzkum posledních let naznačuje, že agonisté receptoru pro GLP-1 (glucagon-like peptide-1), původně známí zejména z léčby diabetu 2. typu a obezity, mohou představovat novou terapeutickou možnost léčby různých forem závislostí, včetně AUD. Působení agonistů GLP-1 (GLP-1 RA) se totiž netýká pouze regulace glykemie a příjmu potravy, ale zasahuje také do nervových drah, které jsou klíčové v regulaci motivace, odměny a závislostního chování. Tento možný efekt byl kromě předchozích preklinických výzkumů podpořen i výsledky klinické studie publikované v únorovém vydání časopisu JAMA Psychiatry, která hodnotila potenciál semaglutidu snížit konzumaci alkoholu a bažení po něm u dospělých s AUD.

Semaglutid je jedním z nejznámějších zástupců GLP-1 RA, který je v současnosti využíván pro léčbu diabetu 2. typu a obezity. Jeho rychle rostoucí preskripce zároveň přináší nové klinické pozorování: vedle redukce hmotnosti a zlepšení kompenzace diabetu si někteří pacienti všímají i omezení návykového chování, včetně konzumace alkoholu. Tyto poznatky odstartovaly řadu výzkumných aktivit zkoumajících, zda by semaglutid a příbuzné látky mohly nalézt uplatnění právě v léčbě AUD.

Připomeňme, že GLP-1 je inzulinotropní hormon, který sehrává klíčovou roli v regulaci příjmu potravy a energetické homeostázy. Po jídle je uvolňován v tenkém střevě a váže se na GLP-1 receptory lokalizované mimo jiné i v mozku, zejména v oblastech zapojených do systému kontroly chuti k jídlu a regulace touhy příjmu potravy. Podáním agonistů GLP-1 tak dochází nejen ke zpomalení vyprazdňování žaludku a podpoře pocitu sytosti, ale i k ovlivnění nervových drah řídících touhu po kalorickém příjmu či jiných odměnách, včetně alkoholu.

V preklinických experimentech se opakovaně potvrdilo, že stimulace GLP-1 receptorů může vést ke snížení dobrovolné konzumace alkoholu a k omezení cravingu (bažení). Při podávání agonistů GLP-1 klesala u laboratorních zvířat preference alkoholových roztoků i celkové množství přijatého alkoholu. První menší prospektivní studie na pacientech s diabetem a obezitou, využívajících tyto léky, rovněž poukázaly na možnou redukci chuti na alkohol a omezení jeho konzumace. A právě na hodnocení tohoto terapeutického účinku semaglutidu se zaměřili nově také investigátoři z Univerzity v Severní Karolíně v USA pod vedením prof. Christiana Hendershota (Hendershot CS et al., JAMA Psychiatry. 2025 Feb 12:e244789).

Design a výsledky studie

Do randomizované, dvojitě zaslepené a placebem kontrolované studie bylo zařazeno 48 osob s poruchou užívání alkoholu, které však aktivně nevyhledávaly léčbu. Jejich průměrný věk byl 39,9 roku a 71 % tvořily ženy. Účastníci byli náhodně rozděleni tak, aby užívali buď subkutánně podávaný semaglutid, nebo placebo po dobu devíti týdnů ambulantní terapie.

Vstupní kritéria pro účast zahrnovala nadměrnou konzumaci alkoholu, konkrétně více než 7 standardních nápojů týdně u žen a více než 14 standardních nápojů týdně u mužů, s minimálně dvěma těžkými epizodami pití v měsíci. Do studie byli zařazeni pouze ti, kteří nevyhledávali aktivní léčbu poruchy užívání alkoholu, což umožnilo studovat účinky semaglutidu u lidí, kteří nechtěli v současnosti omezit své pití, a tedy i posoudit dopady medikace na motivaci a chování spojené s alkoholem v přirozeném prostředí.

V prvním měsíci léčby činila týdenní dávka semaglutidu 0,25 mg, na další čtyři týdny byla navýšena na 0,5 mg týdně a v posledním týdnu se dávka mohla dále zvýšit na 1,0 mg, pokud to dovoloval klinický stav a tolerance pacienta. Účastníci zaznamenávali, kolik alkoholu během této doby vypili, a také absolvovali laboratorní sezení na začátku a na konci studie, během nichž mohli několik hodin volně konzumovat alkoholické nápoje. Součástí hodnocení účinnosti byly i dotazníky k zachycení změn v míře bažení po alkoholu.

Hlavní výsledky studie ukázaly, že semaglutid měl pozitivní vliv na spotřebu alkoholu, přičemž došlo k významnému snížení množství alkoholu konzumovaného účastníky během laboratorního testu na závěr studie, kde měli možnost volně konzumovat alkohol. Účastníci, kteří užívali semaglutid, konzumovali v laboratorním prostředí signifikantně méně alkoholu než ti, kteří užívali placebo (p = 0,01). Tento efekt byl spojen s nižšími hodnotami maximální koncentrace alkoholu v dechu, což naznačuje snížený stupeň intoxikace (p = 0,03).

V průběhu běžného týdne, kdy účastníci konzumovali alkohol, došlo v semaglutidové skupině k významné redukci množství vypitého alkoholu, i když nebyl pozorován rozdíl v počtu dnů, kdy účastníci alkohol konzumovali. To naznačuje, že semaglutid může ovlivnit samotnou intenzitu pití, nikoliv však nutně frekvenci jeho konzumace (p = 0,04). Dále byla pozorována statisticky významná redukce bažení po alkoholu u účastníků, kteří užívali semaglutid (p = 0,01), což naznačuje, že tento lék může mít účinky na regulaci impulzivního chování souvisejícího s touhou po alkoholu. Zajímavým vedlejším nálezem bylo, že semaglutid vedl i k redukci spotřeby cigaret u účastníků, kteří byli kuřáci, což otevírá nové možnosti pro využití GLP-1 RA i v terapii závislosti na nikotinu.

Zasáhne semaglutid do léčby abúzu alkoholu?

Z klinického pohledu lze účinky semaglutidu, demonstrované v uvedené studii, považovat za potenciální průlom v léčbě poruchy užívání alkoholu, neboť jeho schopnost redukovat intenzitu pití alkoholu a míru bažení po něm naznačuje, že by mohl vyhovovat i pacientům, kteří nevyhledávají tradiční terapeutické intervence. Význam této práce tkví také v tom, že jde o první randomizovanou, placebem kontrolovanou studii prokazující kauzální vliv semaglutidu na omezení pití alkoholu, která se dostává nad rámec předchozích observačních zjištění.

Připomeňme, že u osob s nadměrnou konzumací alkoholu se často vyskytují závažné komorbidity. Vedle asi nejčastějších poruch funkce jater (alkoholová steatóza, steatohepatitida, cirhóza) či pankreatu (chronická pankreatitida) to mohou být i kombinace kardiometabolických potíží a psychosociálních komplikací.

V tomto kontextu se pak semaglutid jeví jako slibná terapeutická volba zejména u pacientů, kteří vedle abúzu alkoholu trpí komorbiditami, jako jsou diabetes 2. typu, obezita, kardiovaskulární onemocnění či renální insuficience. Díky svým antidiabetickým, antiobezitickým, kardioprotektivním či renoprotektivním účinkům mohou z podání semaglutidu profitovat pacienti s nadváhou či obezitou, u nichž je chronická konzumace alkoholu spojena s kardiometabolickými komplikacemi. Navíc v kontextu progresivní renální insuficience, kde chronická alkoholová konzumace může akcelerovat poškození ledvin, se semaglutid ukazuje jako slibný prostředek k zpomalení tohoto procesu díky svým pozitivním metabolickým a hemodynamickým účinkům. S ohledem na široké systémové působení semaglutidu by mohlo jeho podání pozitivně ovlivnit jak samotnou závislost na alkoholu, tak i její negativní dopady na celkový metabolický a kardiovaskulární status pacienta.

Výsledky jsou nadějné, ale…

Nutno dodat, že na slibné výsledky uvedené studie je zatím třeba pohlížet s jistou obezřetností, neboť byly získány od poměrně malého počtu účastníků v rámci relativně krátké doby sledování, ze které nelze činit definitivní závěry o dlouhodobé účinnosti semaglutidu při zvládání poruchy užívání alkoholu, stejně jako o případných rizicích po jeho vysazení. Také se neví, do jaké míry by bylo možné navýšit dávku nad hodnoty používané standardně v léčbě diabetu, ani jaký by tento postup mohl mít bezpečnostní profil u pacientů s AUD.

Pro potvrzení terapeutického potenciálu semaglutidu v léčbě závislosti na alkoholu bude proto třeba realizovat rozsáhlejší a dlouhodobé studie, které by lépe zohlednily heterogenitu pacientské populace, podrobněji zmapovaly vliv vyšších dávek a sledovaly přetrvávání účinku po ukončení farmakoterapie.

Nelze opomíjet ani další faktory, které by mohly brzdit širší uplatnění semaglutidu v této indikaci. Nezanedbatelnou překážkou mohou být pro řadu nemocných finanční náklady jeho podání a stejně tak může být problematická dostupnost semaglutidu, která bývá vlivem rostoucí poptávky po GLP-1 agonistech v souvislosti s léčbou obezity značně kolísavá.

Náklady spojené se závislostí na alkoholu

Pro kontext dodejme, že léčba závislosti na alkoholu již dnes představuje nezanedbatelnou část nákladů zdravotních pojišťoven. Jen VZP na ni v roce 2023 vydala téměř miliardu korun, přičemž tyto výdaje tvořily bezmála dvě třetiny všech nákladů na léčbu závislostí. Vysoké náklady plátci vynakládají i na léčbu komplikací spojených s alkoholismem.

Podle dat z roku 2024 rizikově konzumuje alkohol 15–18 % české populace (odhadem 1,3–1,6 milionu osob), přičemž denní konzumace alkoholu po poklesu sledovaném v době pandemie COVID-19 opět mírně vzrostla. V souvislosti s pitím alkoholu ročně zemře 6 000 až 7 000 osob, což představuje 6 % celkové úmrtnosti v České republice. Největší podíl celkového počtu alkoholových úmrtí je patrný ve starších věkových skupinách, nejvyšší relativní zátěž alkoholem je však ve věkové skupině 35–44 let (26 % celkové úmrtnosti u mužů a 17 % u žen). Aktuální odhady společenských nákladů spojených s pitím alkoholu dosahují 50–57 miliard korun ročně, tedy 0,7–1,2 % HDP.

(red)