
Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
Astma je charakterizováno chronickým zánětem a remodelací průdušek spojenou s jejich hyperaktivitou a variabilní, často reverzibilní obstrukcí. Pro správnou terapii je podstatná klasifikace nemocného z pohledu patofyziologie jeho onemocnění, tedy určení fenotypu. Tato fenotypizace napomáhá nejen k vysvětlení eventuální ztráty kontroly, ale je současně dobrým vodítkem při individualizaci léčby, nastavení cílených preventivních opatření, stanovení dosažitelných terapeutických cílů s ohledem na typ bronchiálního zánětu a tíži remodelace a predikci vývoje onemocnění.
Podle českých guidelines se diagnostický proces skládá ze tří základních kroků: vyšetření funkce plic, průkazu přítomnosti eozinofilního zánětu a průkazu alergie. Tento postup pomůže nejen verifikovat diagnózu astmatu, ale také umožní určit fenotyp pacienta, tedy zda se jedná o astma alergické eozinofilní, eozinofilní nealergické, nebo non-eozinofilní nealergické.
Podle fenotypové klasifikace je pro eozinofilní alergické astma kromě klinicky významné alergie či jiné atopie typický častý začátek v dětství, častá eozinofilie v dýchacích cestách a zpravidla dobrá reakce na léčbu.
Pro eozinofilní nealergické astma je naopak charakteristický začátek v dospělosti. Pacienti mívají nosní polypy, mohou mít i NSA-senzitivitu, ale nemají výrazné klinické projevy alergie. Při těžkých formách astmatu pacienti obvykle nereagují dostatečně na nízké dávky inhalačních kortikoidů.
Non-eozinofilní nealergické astma také zpravidla začíná v dospělosti, ale vyskytuje se více u obézních žen s dalšími komorbiditami.
Pro určení fenotypu je třeba se řídit nejen laboratorními nálezy, zejména z vyšetření markerů eozinofilního zánětu, ale také anamnézou, a hlavně klinickými příznaky. Mnoho nemocných s laboratorními známkami alergie (elevace IgE) totiž může být klinicky asymptomatických.
Určení fenotypu je důležitým vodítkem pro individualizaci léčby těžkého astmatu, včetně biologické terapie. Připomeňme, že od roku 2005 GINA doporučuje u pacientů s nekontrolovaným těžkým perzistujícím astmatem s alergickým IgE mediovaným fenotypem léčbu monoklonální protilátkou proti IgE, omalizumabem. Pro pacienty s nekontrolovaným těžkým perzistujícím astmatem a výraznou eozinofilií (eozinofily > 0,3 × 109/l) jsou pak k dispozici tři přípravky zasahující do dráhy interleukinu 5 (IL-5). Tyto monoklonální protilátky působí buď inhibicí endogenních ligand pro IL-5 (mepolizumab, reslizumab), nebo se vážou přímo na receptor pro IL-5 (benralizumab).
Jaké je zastoupení jednotlivých fenotypů mezi astmatiky? Přesná data nejsou k dispozici, odhadují se pouze na základě údajů z registrů a podobných databází. V praxi navíc mezi jednotlivými fenotypy nejsou ostré hranice, například u pacientů s těžkým alergickým astmatem s výraznou eozinofilií a nealergickým eozinofilním astmatem může být někdy obtížné určit, o který fenotyp se jedná. Rozhodující pro diferenciaci jsou však klinické projevy atopie, bez ohledu na hladiny specifických IgE protilátek.
A jaké je fenotypové složení pacientů, kteří se léčí v centrech pro obtížně léčitelné astma? Určitý obrázek může poskytnout soubor pacientů, kteří jsou v péči například centra v Thomayerově nemocnici v Praze. Toto pracoviště v období 1/2018–6/2018 navštívilo 75 nemocných léčených vysokými dávkami IKS/LABA s minimálně jednou přídatnou léčbou, tedy pacientů s těžkým perzistujícím nebo těžkým refrakterním astmatem (přibližně 80 % z celkového počtu).
Převažovaly ženy (n = 50) v průměrném věku 52,2 roku. Podle fenotypové klasifikace se v 68 % jednalo o alergické eozinofilní astma, 25 % nemocných mělo eozinofilní nealergické astma a 7% podíl tvořil non-eozinofilní fenotyp. Výsledky však zcela neodpovídají předpokládanému podílu jednotlivých fenotypů v populaci astmatiků, protože do center jsou primárně odesíláni nemocní ke zvážení případné indikace biologické léčby, která je v současnosti dostupná pouze pro astmatiky. Odhaduje se, že podskupina non-eozinofilních astmatiků, kteří špatně odpovídají na inhalační kortikoidy a vyznačují se především neutrofilní infiltrací, představuje v běžné populaci 30–50 %.
Ve sledovaném souboru bylo zastoupení fenotypů mezi muži a ženami téměř identické (68 % alergické eozinofilní, 28 % eozinofilní nealergické a 4 % non-eozinofilní u mužů, resp. 68 %, 24 % a 8 % u žen). Z pohledu kontroly astmatu a počtu exacerbací lze říci, že se pacienti s alergickým eozinofilním a eozinofilním nealergickým fenotypem příliš nelišili (charakteristiky pacientů s non-eozinofilním typem nelze pro malý počet hodnotit). Astmatici s eozinofilním nealergickým fenotypem však měli poněkud horší plicní funkce a ve větším procentu u nich byly přítomné nosní polypy.
Při hodnocení klinických charakteristik ve vztahu k počtu eozinofilů v krvi se ukázalo, že astmatici s výraznější eozinofilií (eozinofily > 0,5 × 109/l) měli více postižené plicní funkce, výrazně vyšší počet exacerbací a častější nosní polypy.
Zajímavé bylo, že mezi pacienty s alergickým eozinofilním fenotypem s vysokými hladinami IgE bylo současně 63 % nemocných s počtem eozinofilů vyšším než 0,3 × 109/l, zatímco astmatici s eozinofilním nealergickým fenotypem, tedy bez klinicky výrazné alergie, měli v 69 % celkové hladiny IgE v rozmezí 30–700 IU/ml (terapeutický interval anti-IgE léčby). Vyplývá z toho, že mezi podskupinami pacientů s počtem eozinofilů vyšším než 0,3 × 109/l a nemocných s celkovými hladinami IgE v rozmezí 30–700 IU/ml existuje výrazný překryv (u alergického eozinofilního astmatu mělo oba parametry 60 % pacientů). Proto pouze na základě uvedených laboratorních biomarkerů nelze spolehlivě vybrat, jaká cílená biologická léčba je u těchto astmatiků nejvhodnější. Významnou roli při rozhodování musí hrát také klinický stav, resp. klinické projevy alergie, a pečlivé posouzení anamnézy. Dalším pomocným biomarkerem je vyšetření ECP, tedy eozinofilního kationického proteinu v séru. Ukazuje se, že u nemocných s výraznou elevací ECP (ECP > 20) a počtem eozinofilů vyšším než 0,3 × 109/l dochází k nejvyššímu selhání léčby omalizumabem.
A jaká byla farmakoterapie sledovaného souboru? Většina nemocných byla kromě standardní terapie (odpovídající čtvrtému kroku dle GINA) ještě dlouhodobě léčena systémovou kortikoterapií (n = 23), anti-IgE biologickou léčbou (n = 25) či jejich kombinací (n = 5). Anti-IL-5 terapií pak bylo v prvním pololetí 2018 v Thomayerově nemocnici léčeno 5 nemocných a v kombinaci se systémovou kortikoterapií ji užívali 2 pacienti.
Není bez zajímavosti, že téměř u čtvrtiny nemocných, kteří užívali anti-IgE léčbu, není k dispozici údaj o počtu eozinofilů před podáním systémové kortikoterapie, protože již do centra byli odesláni s touto terapií a předtím nebyli vyšetřeni.
Redakčně zpracováno na základě sdělení, které na IV. kongresu České pneumologické a ftizeologické společnosti ČLS JEP v Plzni přednesla:
MUDr. Lucie Heribanová
Pneumologická klinika 1. LF UK a Thomayerovy nemocnice, Praha
Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
Opouštíte prostředí společnosti Pfizer, spol. s r. o.
Společnost Pfizer, spol. s r. o., neručí za obsah stránek, které hodláte navštívit.
Přejete si pokračovat?