Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
Jak neztratit duševní zdraví během pandemie COVID-19?
Koronavirová pandemie představuje pro většinu zdravotníků zvýšené nároky nejen časové a organizační, ale také psychické. Jak si mají lékaři v této nelehké době zachovat duševní zdraví? Jak by měli v současné době komunikovat s úzkostnými pacienty nebo jak na sobě poznají, že již narazili na své hranice a měli by sami vyhledat psychologickou pomoc? O odbornou radu jsme požádali klinickou psycholožku doc. PhDr. Dr. phil. Lauru Janáčkovou, CSc., která se kromě jiného zabývá psychologií u onkologických a jinak těžce nemocných pacientů, psychosomatikou či problematikou bolesti, partnerských a rodinných vztahů.
1) Mnozí lékaři mohou svou snahu, co nejvíce v dané krizové situaci pomoci pacientům, přehnat až do podoby, která je samotné může poškozovat. Co by měli zdravotníci dělat pro prevenci svého psychického vyčerpání?
Zdravotníci jsou v této době nejvytíženější a nejohroženější skupinou s nadlimitní životní zátěží. Působí na ně pracovní stres spojený s léčbou nemoci COVID-19, se kterou nemají zkušenosti, dostatek informací a ani účinný lék. Navíc v důsledku velké nakažlivosti a nedostatečného zásobení odpovídajícími ochrannými zdravotnickými pomůckami čelí hrozbě přímé nákazy, kterou by druhotně mohli přenést na další osoby, včetně svých nejbližších. Stres zvyšuje maximální osobní i časové nasazení. Lékaři se ve větší míře mohou setkávat s utrpením, bolestí i smrtí a častěji vnímají pocit bezmoci. Ten je násoben i okolnostmi, kdy se nemocní nemohou rozloučit s nejbližšími, pociťují jejich samotu, strach, odevzdání i pokoru. Pocit odpovědnosti spolu s bezmocí pak hraje hlavní roli při ztrátě psychické energie. Pro tuto situaci nabízím několik praktických rad, jak čelit psychickému vyčerpání:
- Dodržujte pravidelný denní rytmus (8 hodin spát; max. 10–12 hodin pracovat; 2 hodiny osobní prostor k relaxaci, cvičení, odreagování; 2 hodiny sociální, rodinný život)
- V práci s pacienty se snažte hledat pozitiva, komunikujte a projevte porozumění. I v té nejhorší situaci lze najít nějaké pozitivum.
- Když práci opouštíte, uzavřete myšlenkově tuto etapu dne například tím, že si pro sebe konstatujete, že jste udělal vše, co bylo ve vašich možnostech a silách.
- Snažte se sám pochválit nebo si v mysli přehrajte chválu či ocenění, které jste reálně slyšeli či dostali od svých pacientů.
- Myslete na nutnost pohybu (pokud to jde, můžete jít pěšky domů a při tom provádět relaxaci mysli – netelefonovat, nechvátat, nic neřešit, plynout).
- Cítíte-li napětí, zvolte aktivitu, při které můžete bouchnout, kopnout (vybít se při sportu).
- Věnujte alespoň minimální čas pouze sobě, své relaxaci, zábavě.
- Omezte doma práci na počítači a důsledně dodržujte dobu telefonického soukromí.
- Večer před spaním si v myšlenkách vybavte denní pozitiva nebo něco hezkého, čeho jste si všimli, byli svědkem a podobně.
- Uvědomte si, že situace je přechodná a vždy se dá něco udělat.
2) Jak co nejefektivněji komunikovat s úzkostnými pacienty tak, aby se snížila jejich úzkost a tím ochotněji plnili terapeutická doporučení lékařů? Jak v komunikaci s pacienty minimalizovat jejich verbální agresivitu, frustraci a bezradnost?
Úzkostného pacienta obecně poznáme podle schouleného držení těla, těkavého pohledu, klopení zraku a nejistých gest. Ve výrazu jsou patrné zábrany, váhání, nerozhodnost. V době, kdy máte dominantně se svými nemocnými telefonický kontakt, se můžete orientovat podle toho, že v řeči jsou přítomné pomlky, opakování dotazů, obavy, žádosti o ujištění, odvolávání se na autority. Úzkostní lidé prožívají pochybnosti, výčitky, sebeobviňování. Jaká je v takovém případě strategie komunikace?
- Hovořte pomalu, klidným hlasem, podejte srozumitelné a v mezích možností vyčerpávající informace.
- Vyvarujte se nátlaku na rozhodnutí buď – anebo.
- Signalizujte dostatek času, i když reálně není. Usnadní to rozhodnutí a pomůže to zklidnit pacienta.
- Uvažujte za pacienta nahlas, klaďte jeho otázky a odpovídejte si na ně. Nečiňte však za něho přímá rozhodnutí, ale shrnujte, sdělte zkušenosti, uveďte alternativy, pokud jsou.
Úzkostně-agresivní typ se projevuje strohostí, stísněností, nervozitou, obranářskými reakcemi, jízlivými poznámkami či pláčem na krajíčku nebo přímou útočností. V tom případě je vhodná následující strategie:
- Hovořte klidně, věcně a srozumitelně.
- Nezrychlujte tempo řeči a nezvyšujte hlas.
- Skočí-li vám pacient do řeči, vyčkejte.
- Nahraďte „ne“ výrazem „ano, ale“.
- Při osobním kontaktu dodržujte horizontální polohu pohledu z očí do očí.
Agresora poznáme podle podezíravosti, vztahovačnosti, nelogičnosti, hlučnosti, vulgarit, netolerantního prosazování svých zájmů, zkratkovitých reakcí, nepřátelských postojů. V tom případě je vhodná následující strategie:
- >Hovořte klidně, věcně, pomalu, srozumitelně, neosobně, bez afektu.
- Gestikulujte pomalu.
- Nejednejte nadřazeně, ale vážně.
- Stůjte za svými stanovisky, projevte však pochopení, nabídněte možnost důstojného ústupu.
- Při osobním kontaktu pohleďte pacientovi rázně z očí do očí.
3) Jak pacientům dostatečně naléhavě sdělit, že patří do rizikové skupiny, a proto musejí důsledně dodržovat organizační i zdravotní doporučení, ale současně v nich neprohlubovat úzkost a depresi?
Jasně, srozumitelně, krátce a oznamovací větou. V případě potřeby klidně větu opakovat.
4) Jak mohou lékaři vybalancovat potřebu nových informací a současně se chránit před záplavou negativních mediálních zpráv?
„Mediální dieta“ vhodná pro současnou situaci by se měla řídit následujícími pravidly:
- Čtěte informace pouze z ověřených relevantních zdrojů (například informace Ministerstva zdravotnictví ČR, odborné informace v rámci zdravotnického serveru daného zdravotnického zařízení určeného přímo lékařům, přímé informace od erudovaných, uznávaných odborníků atd.).
- Vyhněte se negativním mediálním textům a „bombastickým“ nadpisům v novinách, ve zprávách atd.
- Věnujte informacím přiměřený čas (populárním textům max. 15–20 minut, odborným zprávám do 60 minut).
5) Podle jakých příznaků mohou lékaři usoudit, že by sami potřebovali krizovou psychologickou intervenci? A kde mohou takovou intervenci najít?
Pokud v mysli lékaře převládá pesimistický náhled, nevidí smysl své práce a nepociťuje radost, může navštívit odborníka, psychologa či psycholožku, a situaci konzultovat. Mnoho zdravotnických pracovišť a fakultních nemocnic aktuálně nabízí krizovou intervenci pro lékaře a další zdravotníky (pozn. red.: kontakty na krizovou intervenci jsou dostupné také na www.akpcr.cz/koronavirus nebo www.delamcomuzu.cz).
Redakčně zpracováno ve spolupráci s doc. PhDr. Dr. phil. Laurou Janáčkovou, CSc., ze Sexuologického ústavu 1. LF UK a VFN v Praze.