Metformin pomáhá i astmatikům. Otvírá se nová oblast léčby?

Pacienti s diabetem 2. typu jsou často obézní a metabolické abnormality spojené s diabetem a obezitou mohou ovlivnit plicní fyziologii a zvýšit riziko astmatických záchvatů a tím i závislost na dlouhodobé léčbě kortikoidy se všemi jejími nežádoucími účinky.

Naproti tomu metformin, který je považován za iniciální léčbu u diabetiků 2. typu, je známý svou bezpečností a také potenciálními protizánětlivými účinky. V experimentálních in vitro a in vivo studiích bylo prokázáno, že metformin dokáže potlačit eozinofilní zánět, hyperreaktivitu a remodelaci dýchacích cest. Na myších modelech vedlo působení metforminu k downregulaci prozánětlivých cytokinů, snížení aktivace žírných buněk zprostředkované IgE a také proliferace myocytů v kultivovaných myších buňkách hladkého svalstva dýchacích cest. Předchozí studie naznačovaly, že metformin snižuje astmatické záchvaty též u diabetiků, i když některým chyběla adjustace na faktory, jako je kouření a stav glykemické kontroly.

Také další antidiabetická léčba, podávání agonistů receptoru pro GLP-1 (GLP-1RA), by se mohla uplatnit při ovlivňování astmatických záchvatů díky tomu, že v experimentech prokázala schopnost potlačovat bronchiální hyperreaktivitu. Epidemiologické důkazy o zmírnění astmatu u diabetiků léčených metforminem a GLP-1RA jsou však zatím omezené.

Design studie

Autoři práce recentně publikované v JAMA Internal Medicine se snažili najít odpověď na otázku, zda je u diabetiků s astmatem léčba metforminem či jiným antidiabetikem (GLP-1RA, inhibitory DPP-4, deriváty sulfonylurey, SGLT2i a inzulinem) spojena se sníženým rizikem exacerbací astmatu také v reálné klinické praxi.

Pro ověření této hypotézy autoři retrospektivní observační studie analyzovali anonymizovaná data pacientů primární péče z databáze United Kingdom Clinical Practice Research Datalink Aurum v období 2004–2020. Při hodnocení vlivu léčby metforminu a dalších antidiabetik byly pro minimalizaci zkreslení analyzovány 2 kohorty pacientů. U první byla použita metoda self controlled case series (SCCS), která na rozdíl od klasických observačních studií sleduje riziko hodnocených události u jednoho jedince v různých časových úsecích a používá jedince jako vlastní kontrolu, ve druhé kohortě byli pacienti léčení antidiabetiky srovnáváni s kontrolní skupinou, přičemž pro výpočet propensity score byla použita metoda inverzní vážené analýzy pravděpodobnosti léčby (IPTW).

Ve skupině SCCS bylo 4 278 pacientů s průměrným věkem 52,9 roku, 70,8 % jich bylo obézních a 61,2 % tvořily ženy. V kohortě IPWT (n = 8 424; 55,7 % žen) bylo 5 892 pacientů (průměrný věk 59,7 roku) léčeno metforminem a 2 537 osob (průměrný věk 61,6 roku) tvořilo kontrolní skupinu bez této léčby.

Metformin snížil exacerbace astmatu

Primárním hodnoceným parametrem byla exacerbace astmatu během 12měsíčního sledování, definovaného jako užívání perorálních kortikoidů, nutnost návštěvy pohotovosti nebo hospitalizace či úmrtí v důsledku astmatu.

Metformin byl spojen s menším počtem astmatických záchvatů při hodnocení v obou statistických metodách. V analýze souboru SCCS bylo podávání metforminu spojeno s významným snížením astmatických záchvatů (upravený poměr incidence IRR = 0,68; 95% CI, 0,62–0,75; p < 0,001). Tento účinek se objevil během tří měsíců a přetrvával po dobu jednoho roku. Při hodnocení kohorty IPTW pak autoři zjistili 24% snížení rizika astmatických záchvatů při léčbě metforminem (HR = 0,76; 95% CI, 0,67–0,85).

Z přídavných antidiabetik pouze agonisté receptoru GLP-1 (GLP-1RA) vykázali další a trvalé snížení astmatických záchvatů, přičemž přidání těchto léků vedlo k dalšímu přibližně 40% poklesu rizika exacerbace.

Otevírá se nová kapitola léčby astmatu?

Účinek metforminu na astmatické záchvaty nebyl ovlivněn hodnotami BMI, HbA_1c, počtem eozinofilů, závažností astmatu nebo pohlavím. Nebylo zjištěno, že by změny v hladinách HbA_1c ovlivňovaly pozorovanou asociaci. Tato zjištění naznačují, že metformin – samotný nebo s GLP-1RA – může snížit astmatické záchvaty bez ohledu na metabolické parametry nebo fenotyp astmatu, což by moho znamenat potenciální možnost využití u širokého spektra pacientů.

Závěry studie tak vyvolávají provokativní otázku, zda by metformin a agonisté GLP-1 mohli nalézt uplatnění též u astmatiků bez diabetu 2. typu. K potvrzení uvedených účinků a pochopení základních mechanismů antiastmatického účinku metforminu a GLP-1RA je nutný další výzkum a provedení randomizovaných klinických studií.

(red)