Extramedulární onemocnění u mnohočetného myelomu

Ústředním tématem pokračujícího výzkumu patogeneze mnohočetného myelomu (MM) je mikroprostředí kostní dřeně (KD) podporující růst a přežívání nádorových buněk, které ovlivňují buňky imunitního systému, a ty posléze ztrácejí schopnost nádorové buňky „dozorovat“.

Extramedulární onemocnění (EMD) je charakterizováno migrací subklonu plazmatických buněk, které vycestovávají mimo kostní dřeň, a je popisováno ve dvou formách – primární a sekundární. Primární onemocnění je detekováno v době diagnózy MM a sekundární v době jeho relapsu. Navíc je třeba rozlišovat paraskeletální podobu choroby, která je ještě, alespoň parciálně, závislá na mikroprostředí KD, a extraskeletální podobu, na mikroprostředí KD už nezávislou, spojenou s infiltrací do měkkých tkání.

Na EMD se lze dívat také jako na změny ekosystému. Ekosystém KD je u MM odlišný ve srovnání s orgánově specifickým ekosystémem u EMD, kde dochází ke změnám proliferace, přežívání, adheze, angiogeneze, kolonizace a invazivity.

Co zjistily klinické studie a na čem pracuje vědecký výzkum?

V časopise Haematologica byla publikována práce (Pour L et al., Haematologica 2014), která ukázala, že pacienti se sekundárním EMD vykazují ve srovnání s ostatními typy relapsu MM nižší míru přežívání a že je zde navíc patrný rozdíl mezi para- a extraskeletální formou. V další práci, zveřejněné v British Journal of Haematology (Štork J et al., Br J Haematol 2021), byli identifikováni jedinci ve vysokém riziku vzniku sekundárního EMD, navazující publikace v tomto časopise z roku 2022 byla zaměřena na heterogenitu nově diagnostikovaných nemocných s EMD.

V rámci výzkumu mikroprostředí KD se brněnští vědci nejprve zabývali cytogenetickou analýzou EMD. Sledováno bylo 31 pacientů s primární i sekundární formou choroby, metodou I-FISH byla vyšetřována KD stran nádoru. Ukázalo se, že se i při více odběrech zvyšuje počet aberací, které jsou pak úplně nejvyšší v nádorových buňkách. Potvrzen byl gain (1q21), t(4; 14) a del (13q14), šlo ale o poměrně malý soubor nemocných.

Předmětem vědeckého výzkumu je také mikroRNA, což jsou krátké nekódující RNA molekuly, které se nepřeklápějí do proteinů, ovlivňují expresi genů a vyskytují se i v tělních tekutinách. Analýzou mikroRNA u buněk MM ve srovnání s EMD bylo potvrzeno 5 dysregulovaných mRNA, které ovlivňují expresi 6 000 genů a protein-proteinové interakce 26 nejdůležitějších genů spojených s přežíváním či proliferací.

Dalšími ostře sledovanými molekulami jsou exosomy, extracelulární váčky o velikosti 30–100 nm, které jsou vylučovány všemi typy buněk a nacházejí se ve všech tělních tekutinách. Obsahují DNA, RNA, proteiny i lipidy a hrají roli v mezibuněčné komunikaci. Analýzou obecně velmi malého množství mikroRNA v exosomech KD byly potvrzeny 4 mikroRNA, které statisticky významně odlišují MM od EMD. Jedna z nich překvapivě odlišuje i přežívání pacientů s EMD, ovlivňuje dobu do progrese (PFS) i celkové přežití (OS).

Proteomická analýza mikroprostředí EMD ukázala zapojení několika cytokinů do regulace migrace, proliferace, diferenciace a adheze, jsou spojeny i s aktivací PI3/AKT a MAPK signální dráhou. Statisticky významně zde vyšlo i hodnocení CRP.

Tekutá biopsie: hledá se marker!

V rámci vědeckého zkoumání jsou hodnoceny i tekuté biopsie, zejména z periferní krve. V roce 2015 byla takto u EMD prokázána snížená hladina cirkulující mikroRNA 130a. Zajímavé zjištění přinesl její výzkum u nemocných s EMD v plazmatických buňkách KD, které tam ještě zůstaly. Oproti nemocným s MM zde byla její hladina snížená, signifikantně zvýšená ale byla u extramedulárních nádorů. To naznačuje, že mikroRNA 130a je zřejmě spojená s migrací buněk a s kolonizací ekosystému měkkých tkání.

Při hmotnostní spektrometrii je vzorek převáděn na ionizovanou plynovou fázi, separuje se podle hodnoty podílu hmotnosti a náboje (m/z) a probíhá detekce. Takto je možné stanovit například molekulové hmotnosti proteinů, peptidů či lipidů. Probíhají také snahy o detekci markeru z plazmy periferní krve, který by odlišil nemocné s MM a EMD. Brněnští výzkumníci se v tomto smyslu zaměřili na velmi malé molekuly (malé proteiny, peptidy) o hmotnosti 2–20 kDa a 2D analýzy získaných dat ukazují na to, že rozdíly mezi MM a primárním EMD nejsou příliš velké. Jejich biologická spojitost je zřejmě větší, než se čekalo.

Redakčně zpracováno ze sdělení, které na XXII. národním workshopu Mnohočetný myelom a ročním setkání CMG v Mikulově přednesla:
doc. RNDr. Sabina Ševčíková, Ph.D.
Babákova myelomová skupina, Ústav patologické fyziologie LF MU, Brno