Adaptační strategie urologických pacientů

Dr. Pedro Blasco Hernández ze sevillské Hospital Universitario Nuestra Señora de Valme na své domácí španělské půdě během kongresu EAU 2019 hovořil o adaptaci urologických pacientů na své onemocnění, o jejíž existenci by měli urologové rozhodně vědět, jakož i o možnostech, jak jí využít v praxi pro zvýšení úspěšnosti léčby. Například u hyperaktivního močového měchýře (OAB) nemocní dokážou podstoupit neuvěřitelné strasti, jen aby své onemocnění zamaskovali či uchránili alespoň určitou kvalitu svého dosavadního života.

Kvalita života s urologickými příznaky zrovna neroste

Zhoršení kvality života hlásí po nástupu příznaků OAB až 92 % osob (Blasco P et al., Neurourol Urodyn 2017;26:774–779), a to bez ohledu na to, zda je ovlivněna jejich kontinence či nikoliv (Diokno AC et al., Fam Pract 2006). „Snížení kvality života u pacientů s OAB není radno podceňovat – v kontrolované studii 48 % z nich hlásilo úzkostné stavy a polovina z nich dokonce úzkost středně silnou až těžkou,“ uvádí P. Blasco a odkazuje na zdroj těchto dat – Lai HH et al., Urology 2016. „Nejednalo se však jen o úzkost, kvalitu života těchto nemocných signifikantně snižovala i deprese, stres, narušení spánku či únava. Jak je vidět, léčbou symptomů urologických poruch nepostihujeme jen močové cesty, ale můžeme – a měli bychom – také příznivě ovlivňovat mnohé další významné aspekty života našich pacientů,“ apeluje od pultíku P. Blasco.

Koneckonců, urologové po celém světě si toho jsou vědomi – 88 % odborníků při hlasování na barcelonském kongresu uvedlo, že je pro úspěch jejich terapie OAB důležitější zvýšení kvality života nemocného a jeho spokojenost s léčbou než zlepšení parametrů urgence a inkontinence (12 % elektronicky hlasujících). A nejsou rozhodně pasivní – dle vlastního vyjádření se svými pacienty trpícími OAB o změnách jejich běžného chování každý týden hovoří přes 37 % přítomných lékařů a více než 33 % tak činí alespoň 1× měsíčně! Nicméně plných 18,8 % zvolilo možnost „Co přesně myslíte tou adaptací chování?“.

Dá se to rozchodit?

Většina pacientů se logicky snaží na potíže s normálním vyprazdňováním moči adaptovat a tyto dopady na každodenní život kompenzovat různými nefarmakologickými behaviorálními strategiemi – španělská neintervenční studie (n = 786) ukázala, že 81 % osob s těžkým OAB tak činí změnou frekvence močení, 70 % omezením příjmu tekutin, 63 % pravidelným používáním plen, 28 % změnou v oblékání a 14 % jinými taktikami (Blasco P et al., Neurourol Urodyn 2017). Autor studie uvádí: „Tato adaptační opatření mohou být v krátkodobém horizontu poměrně účinná a do jisté míry nemocnému navrací pocit kontroly nad svými urologickými komplikacemi a tlumí u něj úzkost a stud, pro naši praxi i život pacienta však mohou být spojena s mnoha negativními jevy, především s opožděním stanovení diagnózy a pozdějším zahájením léčby, prodražováním terapie, maskováním úspěchů v léčbě, časovými ztrátami, ale i sociální izolovaností nemocného. V naší studii deklarovalo 40 % účastníků, že dobrovolné adaptační strategie jim narušují jejich každodenní život VELMI nebo DOSTI a společenské aktivity byly podstatně narušeny ve 33 % případů.“

Nicolson P et al. (Br J Health Psychol 2008) v podobném výzkumu uvádí, že nejčastěji si dotázaní stěžují na to, že: „Musím u sebe stále nosit pleny a náhradní oblečení“, „Určité oblečení vůbec nemohu nosit“, „Při plánování přesunů musím sledovat, kde jsou toalety“ či „Na intimní kontakty mohu rovnou zapomenout, protože se obávám nepříjemného zápachu“.

„A co jiného mám dělat, pane doktore?“

 „Je paradoxní, že mnozí pacienti vůbec netuší, že by se mohlo jednat o léčitelné stavy! Zhruba polovina subjektů naší studie si myslí, že OAB je přirozenou daní za stárnutí organismu a mnozí z nich smířeně očekávají, že se tyto komplikace postupem času ještě zhorší,“ s překvapením konstatuje P. Blasko a upozorňuje na možnost podstatného zdržení, co se týká zahájení léčby těchto osob. „U osob pod 75 let věku jsme zjistili odstup od nástupu příznaků do zahájení terapie v úrovni 19 měsíců – u osob starších 75 let tento interval činil až 26 měsíců,“ upozorňuje přítomné urology autor studie.

U adaptačních strategií hrozí, že se zhoršováním stavu v nich nemocní postupně „přitvrdí“ a k lékaři se poté dostaví až v mnohem horším stadiu. A že si své psychologické postupy zafixují, což může ovlivnit jejich chování, a dokonce je nutit tato opatření nadále zachovávat i během jinak úspěšné léčby – čímž se zkresluje výsledek terapeutických opatření a narušuje i kvalita komunikace mezi nemocným a lékařem. A nemocní poté mohou mít zbytečné problémy v každodenním životě nebo i vyžadovat odbornou pomoc při „odnaučování“ svých (nyní již zbytečných) zvyků.

A co s tím má dělat lékař?

Lékaři si především musejí tyto aspekty managementu urologických onemocnění uvědomovat, kvalitně o nich s pacienty komunikovat, citlivě je vnímat a přistupovat k LUTS i OAB jako k chronickým poruchám. „Dobře funguje, pokud máme pacienta v ohnisku svého snažení a vyjasníme si s ním účel léčby i naše vzájemná očekávání,“ říká P. Blasco a doplňuje: „Důležitá je samozřejmě i kvalitní spolupráce s jinými lékaři, zdravotníky i nezdravotníky, kteří si těchto okolností nemusejí být vědomi až tak dobře jako my.“

Adaptační mechanismy pacientů je dokonce možné s výhodou zapojit do léčby a využít je pro zkvalitňování péče!

„Nejedná se o žádnou převratnou novinku, podobné ,výměnné‘ taktiky lékaři různých odborností využívají po celém světě již dlouhá léta. A tak i vy nebo vaše zdravotní sestra můžete motivovat své pacienty k postupnému opouštění některých z těchto kompenzačních mechanismů s postupujícími úspěchy léčby a snížit tak jejich psychologický stres a úzkost. A zvýšit kvalitu jejich života i jinak než jen farmakologicky nebo chirurgicky,“ zakončuje optimisticky svou přednášku P. Blasco.

(red)