
Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
Chronická kopřivka a její projevy významně snižují kvalitu života pacientů. Dle guidelines se zdá, že je její léčba jasná. Jak je to ale s příčinou této nemoci? A co dělat, když doporučený postup nezabírá? Rýsují se pro pacienty s kopřivkou nedostatečně reagující na léčbu nějaké nové možnosti? Zdá se, že ano – a rozhodně nejde jen o jediné léčivo.
Jako chronická kopřivka se označují projevy kopřivky (typicky kopřivkové pomfy, svědění a angioedém) trvající déle než šest týdnů. Popisuje se buď chronická spontánní kopřivka (CSU), nebo chronická indukovatelná kopřivka (CIndU), u níž jsou projevy vyvolatelné stále stejným fyzikálním nebo chemickým stimulem. Ta se dále dělí do devíti subtypů – patří sem symptomatický dermografismus (SD), chladová kopřivka (CU), pozdní tlaková kopřivka (DPU), solární kopřivka (SU), tepelná kopřivka (HU), vibrační angioedém (VA), cholinergní kopřivka (CHU), kontaktní kopřivka (CoU) a akvagenní kopřivka (AU).
Existuje více hypotéz o tom, jak a proč CIndU vzniká. Tou nejpřesnější je zřejmě hypotéza o autoalergenech, která je podpořena nejsilnějšími důkazy. Tvrdí, že v případě CIndU dochází vlivem externího stimulu k senzitizaci kožních mastocytů pacienta na autoalergeny, které vznikají právě po kontaktu s tímto stimulem.
Výzkum CIndU je poměrně obtížný. Za to do značné míry může fakt, že ne všechny mediátory reakce, která se na kůži projeví jako typické pomfy, lze dobře měřit v séru. Je tomu tak z několika příčin – zaprvé se v séru objevují ve výrazně nižších koncentracích než v intersticiální tekutině (ISF), zadruhé mají krátký biologický poločas a zatřetí mohou interagovat se sérovými proteiny.
Jak tedy najít hledané autoalergeny? Nezkoumat sérum, ale přímo kůži, respektive ISF. V minulosti to bylo možné pouze pomocí odběru směsi intersticiální (ISF) a intracelulární (ICF) tekutiny z puchýře vytvořeného podtlakem. Tento způsob je ovšem pro pacienta značně nepříjemný a u některých onemocnění nejde vůbec aplikovat. Další možností odběru ISF představuje kožní mikrodialýza, ale i ta má své značné nevýhody. Aby mohla být provedena in vivo, vyžaduje anestezii, je časově náročná (několik hodin), pro pacienta opět nejde o nic příjemného a u mnoha diagnóz nejde použít. Kvalitu získaného vzorku navíc ovlivňuje celá řada parametrů, které mohou zkreslit výsledek – například velikost povrchu zkoumané kůže, tvar sledované oblasti či velikost pórů použité dialyzační membrány.
Modernější metodou je použití mikrojehliček s čipem – microneedle-assisted ISF recovery. Metoda spočívá v aplikaci drobných silikonových náplastí obsahujících ostré duté mikrojehličky o délce 130–450 µm, které proniknou kůží. Následně je aplikován podtlak, pomocí nějž je nasát vzorek ISF. Během 15 minut může být získáno mezi 5–49 µl ISF. I takto malé množství postačí například k analýze hladiny histaminu i velkých biomolekul typu IgG.
Výzkum ISF ukázal, že mezi mediátory CIndU v plazmě a v ISF existuje výrazný překryv, část mediátorů je ale typická pouze pro kůži a v plazmě se vůbec nevyskytuje. Mezi takto „exkluzivní“ kožní biomarkery se řadí například IL-1alfa, naopak IL-18 s IL-33 lze nalézt jak v plazmě, tak v ISF.
Při experimentech s hledáním alergenů je postup následující. Do ex vivo vzorku zdravé kůže je aplikováno sérum pacienta s CIndU, čímž by mělo dojít k senzitizaci. Následně se kůže vystaví stimulu, který u daného nemocného vyvolává kopřivkové projevy – například škrábání u symptomatického dermografismu nebo chlad u chladové kopřivky. Ve vzorku kůže po tomto inzultu dochází k degranulaci mastocytů a uvolnění látek, které lze měřit. Pokud se podaří u pacienta s CIndU najít konkrétní IgG vyvolávající jeho symptomy, pak by mělo být možné zajistit i postupnou desenzitizaci na daný autoalergen a úplné vymizení choroby.
Cílem léčby CIndU je zajistit úplnou kontrolu nemoci a kvalitu života totožnou jako u zdravé populace. Dle guidelines není moc možností, jak v terapii postupovat – CIndU je léčena pomocí H1-antihistaminik 2. generace podávaných až čtyřikrát denně; pokud není ani s nejvyšší dávkou dosaženo úplné kontroly, přidává se omalizumab (OMA) v dávce 300 mg jednou za čtyři týdny. I tuto dávku lze navýšit, popřípadě zkrátit interval mezi podáními. Pokud omalizumab nestačí a po půl roce není stále nemoc pod kontrolou, lze využít cyklosporin (CYK) (Zuberbier T et al., Allergy 2022;77:734–766).
Míru kontroly nemoci lze posoudit pomocí skóre UCT (Urticaria Control Test). Pokud je nižší než 12, jde o nedostatečně kontrolovanou CIndU a je třeba v léčbě postoupit o krok výše. Pro pacienty s CSU existuje také velice šikovná mobilní aplikace CRUSE (chronic urticaria self evaluation), která pomáhá kontrolu nemoci kvalitně zhodnotit.
Rýsují se pro pacienty s nedostatečnou kontrolou nemoci i jiné nové metody léčby? Ve zkratce – ano. Ve studiích je nyní zkoumána celá řada nových molekul cílících na různé cytokiny a signální dráhy a ve výsledku způsobujících depleci mastocytů, inhibici jejich aktivizace nebo inhibici jejich mediátorů. Kromě histaminu mezi ně patří celá řada interleukinů, jako je IL-4, IL-13, IL-17 či IL-23.
Jedna z nejnadějněji vypadajících molekul je dupilumab, který prokázal během 24 týdnů významné snížení hladiny IgE. Jeho efekt sice nastupuje pomalu, ale ovlivňuje svědění, pomfy i angioedém a zajišťuje dlouhodobou a kvalitní kontrolu nemoci.
Velké naděje se vkládají do inhibice Brutonovy tyrosinkinázy (BTK), pomocí níž by mělo být možné zabránit degranulaci mastocytů. BTK navíc ovlivňuje i produkci autoprotilátek. Inhibitory BTK remibrutinib (REM) a rilzabrutinib (RIL) jsou v současné době testovány ve studiích zaměřených na léčbu chronické spontánní kopřivky; REM už je dokonce i ve studiích fáze III. Testován je též inhibitor BTK fenebrutinib, který již prokázal svou efektivitu v léčbě chronické spontánní kopřivky v randomizované studii fáze II. Způsobuje down-regulaci autoprotilátek IgG-antiFcεRI – a ta se zdá být přímo spojena s klinickým benefitem pociťovaným nemocnými. Důležité je, že inhibitory BTK zjevně vykazují efekt i tam, kde selhává terapie omalizumabem.
Přes receptory Siglec-8 účinkuje lék lirentelimab (LIR), který takto zajistí inhibici jejich aktivizace, a tedy zabrání degranulaci. U pacientů s chronickou spontánní kopřivkou, dosud neléčených omalizumabem, prokázal po 22 týdnech 75% zlepšení projevů a snížení aktivity nemoci a v případě nemocných, u nichž omalizumab nezabíral, zajistil zlepšení alespoň o 61 % (Altrichter S et al., J Allergy Clin Immunol 2022;149:1683–1690.e7).
Další možností léčby je deplece mastocytů pomocí jejich „vyhladovění“ – zabránění přístupu k faktoru kmenových buněk (SCF – stem cell factor), bez kterého vstupují do apoptózy. Tak působí barzolvolimab, který svou efektivitu prokázal u pacientů s chladovou kopřivkou. Již po pouhé jediné dávce dochází u nemocných s chladovou kopřivkou k významnému snížení teplotního prahu, při němž se rozvíjejí symptomy (Terhost-Molawi D et al., Allergy 2023;78:1269–1279).
Zdá se, že budoucnost léčby kopřivky spočívá v cílené terapii. Momentálně je testováno široké spektrum různých molekul účinkujících na různých místech signálních drah a celá řada z nich vypadá velmi slibně. Které proniknou do klinické praxe, však ukáže až čas – a především výsledky velkých studií.
Redakčně zpracováno ze sdělení, které na kongresu EADV konaném 11.–14. 10. 2023 v Berlíně přednesl:
Prof. Dr. med. Marcus Maurer, Institut für Allergieforschung, Charité Universitätsmedizin, Berlín, Německo
Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
Opouštíte prostředí společnosti Pfizer, spol. s r. o.
Společnost Pfizer, spol. s r. o., neručí za obsah stránek, které hodláte navštívit.
Přejete si pokračovat?