Souvisí výskyt nádorů s délkou trvání diabetu, nebo ne?

Zlepšení v oblasti včasné identifikace a léčby kardiovaskulárních rizikových faktorů přispělo v posledních zhruba 20 letech ke snížení mortality diabetiků 2. typu (DM2) a prodloužení délky jejich života. Znamená to, že nekardiovaskulární onemocnění – včetně těch onkologických – aktuálně představují významnější komplikace diabetu, zejména pak u starších jedinců.

Jak vyplývá z dostupné literatury, u pacientů s diabetem 2. typu bylo prokázáno zvýšené riziko některých nádorových onemocnění, přičemž asociace s karcinomem slinivky břišní či jater je silnější než například u karcinomu plic. Vyšší index tělesné hmotnosti (BMI), jeden z nejdůležitějších rizikových ukazatelů diabetu, je příčinou inzulinové rezistence a hyperinzulinemie, jež mohou vést k rozvoji nádorů. Prodlužující se dožití osob s diabetem 2. typu znamená i delší trvání nemoci a delší působení obou zmíněných faktorů, což by mohlo vysvětlovat častější výskyt malignit pozorovaný u starších diabetiků. Vyšší věk je navíc sám o sobě rizikovým faktorem kancerogeneze.

Jak vědci hodnotili vliv diabetu na výskyt nádorů?

V nové studii se Dr. Francesco Zaccardi z Diabetes Research Centre, University of Leicester a jeho kolegové z dalších pracovišť ve Velké Británii snažili objasnit souvislost věku a délky trvání diabetu 2. typu s incidencí nádorů. Z databáze Clinical Practice Research Datalink (CPRD), která shromažďuje údaje z primární péče a je propojena s databázemi Hospital Episode Statistics (HES) a Office for National Statistics (ONS), v nichž jsou uvedeny podrobnosti o hospitalizacích a mortalitě, autoři studie identifikovali skupinu 130 764 diabetiků 2. typu. Údaje o věku v době stanovení diagnózy diabetu 2. typu (od ledna 1998 do listopadu 2018; ≥ 35 let) a BMI pocházejí z CRPD, zatímco HES a ONS poskytly informace o výskytu všech nádorových onemocnění, dále čtyř nejčastějších malignit ve Spojeném království (kolorektálního karcinomu, karcinomu plic, prostaty a prsu) a tumorů, u nichž se předpokládá příčinná souvislost s vyšším obsahem tělesného tuku (mnohočetný myelom, karcinomy prsu, kolorekta, endometria, žlučníku, žaludku, ledvin, jater, jícnu, vaječníků, pankreatu a štítné žlázy).

Jak se s věkem u DM2 zvyšovala incidence malignit?

Účastníci byli sledováni od doby stanovení diagnózy diabetu až do odhalení nádoru, úmrtí nebo ukončení studie. Při analýze dat vědci použili dvě časová měřítka – jedno pro chronologický věk, druhé pro délku trvání diabetu –, aby oddělili vliv obou faktorů a věku při diagnóze na výskyt malignity. Během mediánu sledování osmi let a celkem 1 089 923 osoboroků bylo zaznamenáno 18 977 případů nádorového onemocnění, které postihlo 15,3 % mužů a 13,5 % žen. Míra výskytu všech zhoubných nádorů se postupně zvyšovala s věkem. U mužů, kterým bylo v době diagnózy méně než 40 let, činila míra incidence 1,9 na 1 000 osoboroků ve srovnání s 49,4 na 1 000 osoboroků u těch ve věku 80 let a starších; odpovídající hodnoty u žen byly 3,5 a 28,7. Obdobný vzorec byl pozorován i u nejčastějších nádorů a nádorů asociovaných s obezitou.

S čím souvisí riziko kancerogeneze u DM2?

Analýza však neprokázala žádnou souvislost mezi délkou trvání diabetu a výskytem nádorových onemocnění. Tato zjištění naznačují, že vyšší riziko vzniku malignit u jedinců s delším trváním diabetu lze pravděpodobně vysvětlit vyšším věkem. To je v rozporu s předchozími studiemi, které ukazují, že existuje spojitost s delším trváním diabetu a vyšší pravděpodobností rozvoje cévních onemocnění a úmrtí.

Faktem zůstává, že mnoho studií prokázalo nárůst výskytu několika typů zhoubných nádorů u diabetiků 2. typu ve srovnání s osobami bez tohoto onemocnění. Autoři si proto kladou otázku, zda se dané riziko nevyskytuje dříve na trajektorii metabolických abnormalit, které nakonec vedou k rozvoji diabetu 2. typu. Věnují se přitom vlivu obezity na vztah mezi věkem, trváním diabetu a rizikem kancerogeneze. Pokud nadbytek tělesného tuku, a tedy i zvýšená inzulinová rezistence, patří mezi potenciální mechanismy spojující diabetes 2. typu s malignitami, pak je třeba očekávat vyšší incidenci u osob s vyšším BMI. To bylo v dané studii obecně pozorováno, přesto však nebyla zjištěna žádná souvislost s dobou trvání diabetu a rizikem vzniku tumorů.

Nádorová prevence u DM2 – více otázek než odpovědí

Absence rozdílného vlivu délky trvání diabetu na výskyt nádorů napříč různými úrovněmi BMI však naznačuje, že mechanismy související s inzulinovou rezistencí a zvyšující riziko kancerogeneze se rozvíjejí brzy, ještě před klinickou diagnózou diabetu 2. typu, a poté mají jen malý nebo nulový vliv. Zároveň se ukazuje, že potenciální „okno příležitosti“ pro snížení negativního dopadu nadměrného tělesného tuku a inzulinové rezistence nastává dříve než časový rámec pro snížení dlouhodobých účinků hyperglykémie. To s sebou do budoucna přináší konsekvence v oblasti prevence a včasné detekce nádorů.

Při detailnějším pohledu na výsledky studie je patrný nárůst výskytu maligních tumorů v období okolo stanovení diagnózy. Je možné, že subklinický nádor může způsobit hyperglykémii, jež následně vede k diagnóze diabetu – jde o případ obrácené kauzality, který je třeba dále prozkoumat. Ani tato studie však nezkoumala roli dalších rizikových faktorů, včetně užívání léků, na snížení hladiny glukózy, jež mohly ovlivnit vztah mezi trváním diabetu a rozvojem nádorů.

Závěrem lze tedy konstatovat, že studie Zaccardiho F et al. neprokázala souvislost mezi délkou trvání diabetu 2. typu a výskytem nádorových onemocnění. Vyšší incidence, pozorovaná u osob s dlouhodobějším diabetem, je pravděpodobně fenoménem stárnutí. Strategie prevence nádorů u diabetiků by se proto měly řídit spíše jejich věkem než dobou trváním nemoci.