Autologní transplantace kmenových buněk v léčbě sekundárně progresivní roztroušené sklerózy

Hlavním cílem terapie sekundárně progresivní roztroušené sklerózy je zpomalení progrese disability nebo ideálně její trvající zlepšení. Standardně dostupná farmakologická léčba však často k jeho dosažení nestačí. Jako experimentální přístup u agresivních forem choroby se zkouší autologní transplantace kmenových buněk, která má potenciál „přenastavit“ imunitní systém pacienta a průběh nemoci tak minimálně zpomalit. Již dříve byla publikována nadějná data o transplantaci u pacientů s relabující formou roztroušené sklerózy, dosud ale chyběly jakékoliv důkazy o účinnosti tohoto přístupu u progresivních forem. Pověstnou první vlaštovkou byla prezentace italských autorů v rámci kongresu ECTRIMS 2021. K jakým závěrům došli, shrnujeme v následujícím článku.

19. prosinec 2021

Zlepšení disability a zachování tohoto zlepšení u pacientů se sekundárně progresivní formou roztroušené sklerózy (SPMS) je hlavním cílem léčby, a standardní terapie často nestačí. Autologní transplantace hematopoetických kmenových buněk (ASCT) představuje velmi razantní a dosud experimentální přístup v léčbě této choroby. Jejím cílem je zastavit abnormální imunitní a zánětlivou reakci probíhající v centrálním nervovém systému pacienta prostřednictvím zničení autoreaktivních imunitních buněk a „přenastavení“ imunitního systému infuzí zdravých progenitorových buněk.

Některé předchozí studie naznačují, že ASCT následující po intenzivní imunosupresi může být u pacientů s relabujícími formami MS účinnějším přístupem než dostupná léčba modifikující chorobu (DMT) (Boffa G et al., Neurology 2021). Dosud ale nebyly provedeny podobné výzkumy u nemocných se sekundárně progresivní formou onemocnění. V rámci letošního kongresu ECTRIMS přinesli Boffa G et al. první data, která prokazují pozitivní vliv ASCT na progresi disability právě i u této populace.

Do analýzy bylo zařazeno celkem 69 pacientů se SPMS, kteří podstoupili ASCT v jednom ze čtrnácti italských center spolupracujících se studijní skupinou zabývající se transplantací kostní dřeně (Italian Bone Marrow Transplantation Study Group). Kontrolní skupinu tvořilo 217 pacientů z italského MS registru, léčených standardní dostupnou DMT. Díky metodě propensity score matching byly charakteristiky nemocných v obou skupinách dobře vyrovnané. Průměrný věk zařazených osob činil přibližně 38 let.

Primárním cílovým parametrem bylo porovnání zhoršení disability prostřednictvím rozšířené stupnice stavu invalidity (EDSS – Expanded Disability Status Scale) v průběhu času u jednotlivých terapeutických přístupů. Sekundárně se sledovalo kumulativní procento pacientů s potvrzenou progresí disability (CDP – confirmed disability progression) po šesti měsících, kumulativní procento pacientů s potvrzeným zlepšením disability (CDI – confirmed disability improvement) po šesti měsících a prevalence zlepšování disability v čase, která byla definována jako podíl pacientů v lepším stavu, než byl vstupní.

Pacienti v obou kohortách byli sledováni průměrně po dobu 5,2 roku. Průměrná (95% CI) změna EDSS v průběhu deseti let činila –0,013 (–0,087 až 0,061) bodu ročně ve skupině, která podstoupila ASCT a +0,157 (0,117 až 0,196) ve skupině léčené jinou DMT (p < 0,001).

U pacientů s ASCT, v porovnání s jinak léčenými jedinci, byla pozorována významně delší doba do CDP (HR = 0,50; 95% CI, 0,31–0,81; p = 0,005), přičemž skoro dvě třetiny (62 %) z nich po pětiletém sledování nezaznamenaly progresi disability. Pacienti v této skupině také měli více než čtyřnásobnou šanci na dosažení CDI (HR = 4,21; 95% CI, 2,42–7,33; p < 0,001). Pět let po proběhlém zákroku trvalo zlepšení disability u pětiny nemocných, ve skupině léčených dostupnou DMT to byla pouhá čtyři procenta pacientů. Statisticky významný rozdíl ve prospěch skupiny s ASCT byl dosažen i v parametru prevalence zlepšování disability v čase (p < 0,001).

Indikace ASCT u pacientů s aktivní SPMS vedla v této analýze registrových dat ke znatelnému zpomalení progrese disability a k vyšší četnosti pacientů, u kterých došlo v průběhu času ke zlepšení jejich stavu. Podle autorů ale tyto výsledky nelze vztahovat na pacienty se SPMS bez známek zánětlivé aktivity, a dále zdůrazňují, že probíhající zánět u progresivní MS je třeba stále mírnit adekvátní imunoterapií.

Účinnost ASCT u pacientů se SPMS s jistotou potvrdí až prospektivní randomizované klinické hodnocení. V současnosti probíhá ve Spojených státech studie fáze III BEAT-MS, zaměřená na bezpečnost, účinnost a nákladovou efektivitu ASCT v porovnání s dostupnou DMT třetí linie. Zařazeno do ní bude až 156 nemocných s těžkou relabující MS. Snad se tedy brzy dočkáme i podobně designovaného výzkumu u progresivních forem onemocnění.

Redakčně zpracováno ze sdělení, které v rámci ECTRIMS 2021 přednesl:
Giacomo Boffa, MD
Dipartimento di Neuroscienze, riabilitatione, oftalmologia, genetica e scienze materno-infantili, Università di Genova, Janov, Itálie

Reklamní sdělení