Co říkají aktuální statistiky o kapacitách, kvalitě a dostupnosti onkologické péče v ČR?

Statistické výhledy jsou spíše chmurné. Ve věku 75+ zůstává více než polovina české populace spíše ve špatném, polymorbidním stavu. Velmi konzervativní predikce říkají, že ekonomická zátěž paliativní péče naroste v letech 2040–2050 nejméně koeficientem 1,25 (spíše 1,3) a dlouhodobá zátěž, týkající se nemocných seniorů, dokonce koeficientem 2,5.

Prevalence onkologických pacientů stoupá v České republice nezadržitelným tempem 2,7 % za rok a není žádný důvod věřit tomu, že by se tento trend za 15 let zastavil. Výskyt onkologických onemocnění v naší populaci tedy klesat nebude, kolem roku 2040 dojde k jeho navýšení koeficientem 1,7.

Jaké jsou výhledy naší onkologické infrastruktury?

Evropská data při integrování parametrů hodnotících onkologickou péči upřednostňují na prvním místě její dostupnost a monitoraci/zajištění efektivity cesty onkologického pacienta zdravotnickým systémem. Pak teprve přicházejí na řadu diagnosticko-specifické, outcome parametry (mortalita, přežití atd.).

Řešení řady problémů, kterým česká onkologie čelí, bohužel není pouze v jejích rukách. Prvním je infrastruktura. Jasným trendem je zde delegovat péči, budovat regionální sítě a provozovat regionální onkologická centra (ROC). Zásadní jsou personální kapacity, bez špičkového personálu to zkrátka nepůjde. Tady je potřeba velmi dobře plánovat, nejméně s desetiletým předstihem, protože výchova komplexně vzdělaného specialisty v tomto oboru trvá léta.

S výjimkou Karlovarského kraje je stávající síť komplexních onkologických center (KOC) a ROC víceméně ekvitní. ROC rozšiřují dostupnost specializované péče, ale úhradový model tomu neodpovídá. Zatímco za pojištěnce VZP se platby řeší přímo, u ostatních pojišťoven musejí úhrady procházet přes KOC. Tento administrativně složitý systém zbytečně prodlužuje úhradový proces a zatěžuje jak poskytovatele péče, tak pacienty.

Personálně je na tom česká onkologie vcelku dobře, počty lékařů jsou relativně uspokojivé; populace onkologů ale stárne – celých 31 % jich je potenciálně v důchodovém věku. Tempo atestujících navíc v příštích letech zřejmě nevykryje odchody do penze. Zato přírůstky absolventů, kteří se začali věnovat onkologii, jsou naopak v posledních 5 letech příznivé.

V oblasti úhrad se blýská spíš na dobré časy. Úhradová vyhláška navýšila objem péče hrazené dle případových paušálů z 11,1 % v roce 2023 na 18,3 % v roce následujícím. V roce letošním se předpokládá dokonce 24,7 %. Tento příznivý trend je navíc patrný napříč zdravotnickým systémem – pro srovnání: chirurgie by v letošním roce měla být podle reálných nákladů a bez jakýchkoliv limitací hrazena ze 31 % (v roce 2024 to bylo 20,1 %). Postupně se tedy „ukrajuje“ z globálních paušálů, což je dobře pro takového pacienta, který za kritickým výkonem leckdy migruje po republice, a díky novému, příznivému trendu si s sebou, obrazně řečeno, nese „v batůžku“ peníze na jeho úhradu.

Jsou v pořádku všechny postupy a standardy péče?

Regionální dostupnost onkologické péče není aktuálně špatná a zlepšuje se. V dostupnosti primární péče, multidisciplinárních týmů a KOC ale existují mezi jednotlivými regiony velmi významné rozdíly, opět s jasně nejhorší situací v Karlovarském kraji. Pozitivní je, že s rostoucím stadiem onkologického onemocnění stoupá i podíl pacientů, kteří projdou primární léčbou v KOC a řeší je multidisciplinární týmy, opět s výjimkou Karlovarského kraje.

Čeští pacienti za kvalitní protinádorovou léčbou obecně výrazně migrují, nejvíce do Prahy a na jižní Moravu. Týká se to i migrace za centrovou terapií velkých nádorových skupin (kolorektální karcinom, melanomy, nádory plic a prsu) – to ale znamená, že se některá centra dostávají pod „migrační tlak“, léčbu obvykle zahajují a dříve také vyčerpávají svůj lokální budget. Znamená to, že pokud nemocný nedostal terapii v bodě A, dostal ji v bodě B – taková léčba musí být uhrazena a je nutné vymyslet mechanismus, kterým bude tento proces lépe monitorován, aby se mohly příslušné budgety efektivně přesouvat.

Je jasné, že onkologická centralizace v České republice probíhá, především u chirurgických výkonů, zdaleka to však neodpovídá některým vyspělým evropským zdravotnickým systémům. Některá centra naopak provádějí relativně málo chirurgických výkonů, což většinou není otázkou udržení příznivé ekonomické situace příslušných nemocnic. Je jasné, že některé výkony by měly být prováděny v akutním, nikoliv elektivním stavu, tlak na rozumnou míru centralizace by ale měl být v takových případech žádoucí.

A jak u nás fungují integrované modely péče?

Integrované modely péče už dávno neznamenají jen sledování jednoho, dvou parametrů. V České republice bylo už v této oblasti velmi mnoho pozitivního odpracováno, ďábel se ale skrývá v detailu. Například v oblasti prevence karcinomu prsu běží už léta efektivní mamografický screening, i přesto existují regiony, kde pokrytí tímto screeningem klesá pod 50 %. Také kvůli tomu je ročně diagnostikováno asi 1 200 až 1 600 případů tohoto onemocnění ve stadiu 3 nebo 4. Pokud odečteme velmi mladé pacientky, u nichž jde většinou o genetickou záležitost, tak ostatní případy mohly být bezpochyby zachyceny preventivním programem (v převaze se nejedná ani o pokročilý seniorní věk).

Také kázeň vykazování multidisciplinárních týmů se v čase zlepšuje, což je velmi pozitivní, bohužel opět s nemalými regionálními rozdíly.

Nastaven je i program předávání onkologických nemocných do péče praktických lékařů, za přesně definovaných podmínek a po ukončení onkologické dispenzarizace. Počty předaných se v čase opět zvyšují, celková čísla jsou ale mimořádně nízká, nepřesahují 10 %. Z centrálních dat bohužel vyplývá, že nemocní převážně zůstávají v péči specializovaných onkologických pracovišť a nechodí na preventivní prohlídky ke svým praktikům. Výsledkem je, že tak, jak u nás narůstá incidence sekundárních a terciárních nádorů (21 % z celkové incidence), tedy následných malignit po nějaké jiné primární malignitě, tak například nádory kolorekta takto zachytáváme v 54 % ve stadiu 3+, a to při probíhajícím screeningu (!). Mělo by přitom jít o nemocné poučené a většinou i vyděšené. Něco je tady špatně.

Žádoucích trajektorií onkologických pacientů v terminálních stadiích choroby, kteří by už neměli být z místa na místo převáženi sanitkou, u nás máme asi 52 %, což není špatné. Stále je tady ale ohromné číslo očekávatelných úmrtí, které jdou po nežádoucích trajektoriích. I tady je prostor ke zlepšení.

Redakčně zpracováno ze sdělení, které na kongresu PragueONCO 2025 přednesl:
prof. RNDr. Ladislav Dušek, Ph.D.
Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, Praha