Lékař, člověk (ne)omylný – aneb umíme si přiznat chybu?

Přiznat si, že viníkem neblahé situace je právě ta osoba, na kterou se člověk dívá v zrcadle, bývá obtížné nejen pro lékaře. Závažnost lidského omylu však nenarůstá jen se samotnými důsledky, které ona chyba přináší, ale také se způsobem, jakým se člověk vyrovnává s tím, že ji spáchal; častým „řešením“ je totiž odmítnutí, automatická reakce „to já nebyl a tady o tom mám důkaz“. Přitom v podstatě celý život je vlastně sérií pokusů a omylů, které člověka učí a posouvají dál. Mýlit se je zkrátka lidské a chybování se nevyhýbá ani největším lékařským kapacitám. Jak s chybami žít a poučit se z nich?

Člověk má tendenci se k chybám stavět dvěma způsoby. Tím prvním z nich je lhaní, hledání výmluv, tedy jakási vědomá strategie, pomocí níž se dotyčný chybující snaží zbavit odpovědnosti nebo se vyhnout trestu. Druhý přístup, sebeospravedlňování, je v něčem ještě horší než ten první – spouští se totiž samovolně, nevědomky, a vnitřně ospravedlňuje chybné jednání. Tímto způsobem dochází k bagatelizaci špatného rozhodnutí; je důvodem pokryteckého jednání (je mnohem snazší upozornit na chybu cizí než na svou vlastní, která přestává být vnímána), křiví realitu a brání objektivně analyzovat informace.

Nutno však přiznat, že sebeospravedlňování má i své klady – pochopitelně však pouze pro toho, kdo jej na sebe uplatňuje, nikoliv pro okolí chybou postižené. „Viník“ omylu díky tomuto přístupu může klidně spát, nepřemýšlí nad tím, co se stalo, a je tak chráněn před destruktivními myšlenkami. Pokud se sebeospravedlňování spustí v běžné situaci, jako je například koupě předražené nové televize, kterou „jsme přece nutně potřebovali, protože…“, neškodí, ale naopak pomáhá. Objeví-li se však při konfrontaci se skutečnou, zásadní chybou, může být zničující.

Sebeospravedlňování a kognitivní disonance

Přechod mezi sebeospravedlňováním a lhaním není zcela jednoznačný, je spíše fluidní a nejasný. Problém s mluvením pravdy totiž spočívá v tom, že paměť může být ovlivněna egem a to je schopné člověku „zatajit“ skutečný průběh událostí tak efektivně, že může být skutečně přesvědčen, že nelže. Ego má tendenci naše rozhodnutí zlehčovat, změkčovat a bagatelizuje jejich důsledky.

Motorem sebeospravedlňování je kognitivní disonance. Tento pojem, který zavedl americký sociální psycholog Leon Festinger na konci 50. let 20. století, popisuje jakousi energii, vznikající při nesouladu lidských postojů s činy. Jde o velice silný ochranný psychologický mechanismus, který je vrozený a ochraňuje a posiluje vnitřní jistotu a sebeúctu. Je to v podstatě onen nepříjemný pocit, který produkuje potřebu se ospravedlnit.

Jedinec ve svém vnitřním životě směřuje k určité konzistenci, což v podstatě znamená, že jeho názory, víra a přesvědčení by měly být v souladu s tím, co skutečně dělá. V běžném životě však dříve nebo později dochází k mnoha situacím, kdy nitro člověka s vnější realitou konzistentní není. Právě tímto způsobem vzniká napětí, které označujeme jako kognitivní disonance.

„My jsme lékaři, my tomu rozumíme“

Typický příklad lze pozorovat například u kuřáků. Ti samozřejmě objektivně vědí, že kouření není zdravé, a jsou tím vystaveni velké kognitivní disonanci. Tu mohou redukovat buď tak, že s kouřením skončí, nebo (častěji) hledají jiný způsob, jak se s vzniklým napětím vyrovnat. Velmi často si sami namlouvají, že nejde o tak velké riziko, jak se tvrdí, nebo že jim cigarety pomáhají snížit stres či zvýšit pracovní výkonnost. Zajímavé, ne zcela vzácné, je tvrzení některých kuřáků, že kouří proto, aby se chránili před obezitou, která je přece pro zdraví mnohem horší než kouření samo.

Příklady disonance je možné najít všude kolem – v rodině při rozdělování domácích prací (výzkumy ukazují, že pokud jsou oba partneři odděleně tázáni, kolika procenty se podílejí na práci v domácnosti, součet obou podílů v drtivé většině překročí sto procent), při nakupování („tohle určitě potřebujeme“), ale také v sektách nebo u různých podvodníků, kteří nepočítají jen s důvěřivostí lidí, ale právě s neochotou oklamaného jedince přiznat si, že jim naletěl. V medicíně samotné se nejznámější příklad kognitivní disonance točí kolem maďarského lékaře Ignáce Filipa Semmelweise, který odhalil mechanismus vzniku puerperální sepse, tzv. horečky omladnic – uvědomil si, že v části kliniky, kde porody prováděli lékaři, kteří zároveň pitvali zemřelé, je výskyt úmrtí na sepsi mnohem vyšší než v části, kde ženy rodily pouze za přítomnosti porodní báby. Přišel tedy s návrhem na dezinfekci rukou, který byl však proti vší logice dlouho odmítán, a Semmelweis samotný byl očerňován a vysmíván. Kognitivní disonance je zkrátka všudypřítomná a způsobuje, že lidé zpracovávají informace neracionálně.

S kognitivní disonancí úzce souvisí také fenomén konfirmačního zkreslení, který v podstatě popisuje, že člověk velmi neochotně mění rozhodnutí, které již učinil. Jedinec má tendenci věřit, že rozhodnutí, které udělal, je to nejlepší možné, a v případě, že to rozhodnutí bylo špatné, byl by špatný i on sám. Například pokud se člověk právě zvažující koupi auta zeptá na názor souseda, který už nové auto má, tak onen soused bude vlastní auto vychvalovat, i kdyby s ním nebyl stoprocentně spokojen, protože ho konfirmační zkreslení zpětně přesvědčuje, že učinil nejlepší možné rozhodnutí. Objektivní informace by naopak mohl poskytnout soused číslo dvě, který teprve auto kupovat bude a právě si zjišťuje vše možné o různých značkách.

Tyto teorie byly experimentálně potvrzeny i za použití magnetické rezonance. V práci byly zkoumány mozky podporovatelů jednotlivých kandidátů na prezidenta USA. V případě, že proband pozoroval projev svého favorita, na magnetické rezonanci „svítily“ v jeho mozku úplně jiné emoční anatomické okruhy než v případě opačném. Kognitivní disonance má tedy i funkčně-anatomický podklad (Westen D et al., J Cogn Neurosci 2006).

Společnost, která má fobii z chyb

Proč si lidé nejsou schopni chybu přiznat? Je to proto, že sebeospravedlňování a s ním spojená kognitivní disonance se spouštějí automaticky, jedinec si jich není vědom. Jde o jakousi psychologickou variantu „mrtvého úhlu“. Zvláště mezi lékaři je navíc silně rozšířena jakási fobie z chyb; lékař, který udělal chybu, je společensky nepřijatelný.

Přestože zastavit nevědomý mechanismus může být obtížné, stojí za to se snažit s kognitivní disonancí bojovat a chybu sobě i ostatním přiznat. Dříve nebo později se stejně přijde na to, že se stala, a pravděpodobně i na to, kdo ji udělal. Je-li chyba přiznána hned, může být hned v začátku napravena. Pokud se tak nestane, velmi často dochází k rozvoji jakéhosi „fenoménu sněhové koule“, kdy zpočátku drobná chyba narůstá do olbřímích rozměrů s tím, jak je víc a víc zametána pod koberec. I reputace neomylnosti samotnému lékaři spíše škodí – mezi pacienty je totiž vnímána jako arogance a bezcitnost.

Co tedy s tím? Prvním krokem je uvědomit si existenci kognitivní disonance, tedy toho stísněného pocitu, který vyvolává sebeospravedlňování. V tuto chvíli je vhodné dát si čas na přemýšlení, kriticky zhodnotit, zda náhodou nedošlo k omylu. Dalším krokem je pozorovat vlastní činy jakoby zvnějšku, „očima někoho jiného“. Pokud se všechny tyto kroky podaří, je jedinec na dobré cestě k přiznání vlastní chyby.

Největší chybou je nepoučit se z chyb předchozích

Nelze zapomínat na to, že člověk, který udělal chybu, zůstává stále stejným člověkem. I ti nejchytřejší a nejvzdělanější lidé občas chybují. Chyba nedělá z člověka automaticky někoho slabšího či hloupějšího. Sebedůvěra a přesvědčení musejí být korigovány pokorou a akceptováním skutečnosti, že člověk – i lékař – je tvor omylný. Chyby dávají člověku jednu úžasnou možnost – lze se z nich poučit a příště je neopakovat.

Lze všech těchto poznatků využít v praxi, na odděleních, klinikách, v ambulancích? Tyto organizace obvykle ztěžují přiznání chyb, chyby jsou trestány a jejich viník často dehonestován. Opačný přístup, tedy jakési „odměňování za chyby“, zní sice na první pohled nelogicky, ale je třeba si uvědomit jedno: tresty chybám nezabrání. Pozitivní motivace počítá se skutečností, že chybovat je lidské – a vede k tomu, že jsou chyby odhaleny a řešeny v zárodku, dřív, než napáchají skutečné škody. Mít nastavený management chyb tak, aby byli všichni dotyční lékaři a zdravotničtí pracovníci ochotni spolupracovat, chyby řešit a hlavně neopakovat, přináší nesporné výhody.

Nejtěžší je chybu si přiznat. Nejhorší je ji nenapravit, nebo v horším případě opakovat – to jsou základní fakta, která je třeba mít na paměti, když k nějakému omylu přece jen dojde. Na závěr snad ještě poslední citát, jejž by bylo vhodné nejen tesat do kamene, ale hlavně opakovat sobě i všem kolegům nejen z lékařské profese – „Chyba se stává chybou až v okamžiku, kdy ji odmítneme napravit.“

Redakčně zpracováno ze sdělení, které na PragueONCO 2021 přednesl:
doc. MUDr. David Pavlišta, Ph.D.
Gynekologicko-porodnická klinika 1. LF UK a VFN v Praze