Studie ANANKE – důkazy z praxe potvrzují účinnost benralizumabu

Připomeňme, že těžké astma postihuje až 10 % astmatické populace a přibližně u poloviny se projevuje eozinofilním fenotypem, pro který je charakteristická vysoká eozinofilie v krvi anebo dýchacích cestách, přetrvávající eozinofilní zánět, recidivující exacerbace, pokles plicních funkcí a špatná kontrola astmatu. Příchod monoklonálních protilátek zacílených na dráhu interleukinu 5 (IL-5) nabídl nový fenotypově specifický přístup k terapii těžkého astmatu.

Benralizumab, monoklonální protilátka, která se váže na α podjednotku receptoru pro IL 5, má jedinečnou schopnost indukovat rychlou a úplnou depleci krevních a tkáňových eozinofilů i dalších buněk. V klinických hodnoceních fáze III byla prokázána jeho dlouhodobá účinnost a bezpečnost jako přídavné udržovací léčby u jedinců s těžkým eozinofilním astmatem. Cílem velké „real-world“ observační retrospektivní kohortové studie ANANKE pak bylo prozkoumat základní charakteristiky této populace pacientů a vyhodnotit efektivitu benralizumabu v běžné praxi.

Mezi prosincem 2019 a červencem 2020 bylo do studie konsekutivně zahrnuto více než 200 dospělých s těžkým eozinofilním astmatem z 21 italských center, kteří minimálně 3 měsíce před zařazením zahájili léčbu benralizumabem. Primárním cílem bylo popsat klíčové počáteční charakteristiky pacientů, včetně počtu eozinofilů v krvi, hodnoty celkového imunoglobulinu E (IgE), výskytu a závažnosti exacerbací, hodnocení plicních funkcí nebo užívání perorálních kortikosteroidů. Sekundárním cílem byly klinické výsledky získané během terapie benralizumabem, ať už šlo o adherenci, změny koncentrace eozinofilů, výskyt exacerbací, nutnost podávání IKS i perorálních kortikosteroidů či další parametry. Zároveň byly provedeny dvě deskriptivní post-hoc analýzy, jež byly zaměřeny na zhodnocení účinnosti benralizumabu podle alergického stavu pacientů (tj. pozitivita kožního prick testu na celoroční alergeny, či nikoli) a podle BMI (tj. obezita vs. nadváha vs. podváha/normální hmotnost). Vyšší BMI je totiž rizikovým faktorem těžkého astmatu a zejména obezita je považována za chronické zánětlivé onemocnění s negativním vlivem na plicní ventilaci a kvalitu života.

Charakteristika sledovaného souboru

Investigátoři ve studii hodnotili 205 nemocných v průměrném věku 55,8 let, přičemž bezmála 62 % tvořily ženy, většina byla nekuřáků a měla nadváhu nebo obezitu. Medián trvání astmatu, resp. těžkého eozinofilního astmatu činil 12,4, resp. 1,6 roku. Zhruba polovina pacientů byla pozitivní na ≥ 1 sezónní/pereniální alergen a přes 40 % na ≥ 1 celoroční alergen, zejména na roztoče domácího prachu, kočičí srst, psí srst nebo na Aspergillus. Co se týká komorbidit, cca 54 % sledovaných se aktuálně nebo v minulosti léčilo s nosní polypózou, 50 % se potýkalo s onemocněními souvisejícími s astmatem (např. s chronickou rinosinusitidou, alergickou rýmou, gastroezofageálním refluxem) a více než třetina s onemocněními souvisejícími s podáváním perorálních kortikosteroidů (např. s hypertenzí či osteoporózou).

Ukázalo se taktéž, že před zahájením léčby benralizumabem dosáhl medián počtu eozinofilů v krvi 580 buněk/mm³ a hladina IgE 289 IU/ml. Všichni astmatici byli na udržovací léčbě IKS/LABA nebo IKS + LABA (ve většině případů byla dávka IKS vysoká) a 26 % uvedlo chronické užívání perorálních kortikosteroidů s mediánem dávky 10 mg/den ekvivalentu prednisonu. Nicméně funkce plic byla suboptimální a kvalita života i kontrola astmatu byly nízké – během posledních 12 měsíců prodělalo alespoň jednu exacerbaci 93 % jedinců (roční míra výskytu činila 4,03) a alespoň jednu těžkou exacerbaci 40 % (roční míra výskytu činila 1,1). Přibližně u čtvrtiny nemocných byl již dříve indikován jeden biologický přípravek, omalizumab či mepolizumab, u 2,4 % oba.

Výsledky studie ANANKE

Pokud jde o terapii benralizumabem, medián trvání dosáhl 9,8 měsíce, přičemž třetina astmatiků byla léčena po dobu nejméně 12 měsíců. K trvalému přerušení této léčby došlo pouze u čtyř pacientů – u dvou z důvodu jejich vlastního rozhodnutí, u jednoho z rozhodnutí lékaře a u jednoho kvůli nedostatečné klinické účinnosti. Z výsledků dále vyplynulo, že při podávání benralizumabu byla od 16. týdne pozorována úplná deplece eozinofilů (tento stav přetrval až do 48. týdne) a významné zvýšení podílů pacientů bez exacerbací, to znamená ze 7 na 81 %. V podskupině těch, u nichž se akutní zhoršení astmatu vyskytlo, jen čtvrtina hlásila těžký průběh exacerbace, přičemž po jejím odeznění terapie benralizumabem pokračovala. Zároveň byl zaznamenán výrazný pokles roční míry výskytu exacerbací, konkrétně z 4,03 na 0,27 (snížení o 93,3 %), v případě těch závažných to bylo z 1,1 na 0,06 (snížení o 94,5 %). Významným přínosem podávání benralizumabu je také fakt, že asi u 43 % pacientů mohla být vysazena léčba perorálními kortikosteroidy a u 50 % došlo k redukci dávky. Celková dávka perorálních kortikosteroidů byla snížena o 56 % (z mediánu 10 na 4,4 mg/den ekvivalentu prednisonu) a to bez ohledu na počet eozinofilů v krvi, věk při nástupu astmatu, hladinu IgE a počet exacerbací v předchozích 12 měsících. Během léčby benralizumabem rovněž došlo ke zlepšení plicních funkcí a kontroly astmatu. Obě post-hoc analýzy pak prokázaly, že účinnost benralizumabu nezávisí na alergickém stavu nemocného ani na BMI.

Benralizumab jako klíčová fenotypově specifická léčba

Závěrem lze shrnout, že Menzella et al. na velké kohortě pacientů s nekontrolovaným těžkým eozinofilním astmatem popsali soubor charakteristik, které identifikují osoby léčené benralizumabem v reálné praxi, a současně potvrdili, že tito nemocní dosahují výborné odpovědi ve smyslu snížení exacerbací a potřeby užívání perorálních kortikosteroidů, ale také zlepšení plicních funkcí i kontroly astmatu. Celkově tato zjištění přispívají k tomu, že se benralizumab stává klíčovou fenotypově specifickou léčebnou strategií, což by mohlo lékařům pomoci při rozhodování o preskripci biologických přípravků.

(red)