
Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
V terapii relabujícího/refrakterního mnohočetného myelomu (RRMM) se využívá několika skupin léčivých přípravků, s odlišnými mechanismy účinku. Bylo dosaženo zásadního zlepšení výsledků, nicméně výběr správného léku, resp. jejich kombinace v případě relapsu, není jednoduchý. Profesor Gordon Cook ze St. James’s Institute of Oncology (Leeds, Velká Británie) publikoval v Critical Reviews in Oncology/Hematology podrobný přehled mechanismů účinku, efektivity a bezpečnostních profilů přípravků z každé lékové skupiny a terapeutických režimů, které je kombinují.
Možnosti pro terapii pacientů s RRMM se mění s nástupem tří nedávno schválených léčiv: inhibitoru histon deacetylázy (HDI) panobinostatu, a dvou monoklonálních protilátek (mAbs) daratumumabu a elotuzumabu. Vedle toho jsou k dispozici imunomodulační léky (IMiDs) 2. generace lenalidomid a pomalidomid a inhibitory proteazomu (PIs) 2. generace (karfilzomib a ixazomib), které zásadně rozšiřují léčebný potenciál. „S počtem dostupných lékových skupin, které se liší mechanismy účinku, účinností i bezpečnostním profilem, může být volba vhodného přípravku pro terapii RRMM obtížná,“ poznamenává G. Cook a s odvoláním na práce Laubacha et al., 2016; Cornella a Kassima, 2016; a Moreaua et al., 2013 dodává, že u relabujících pacientů je volba terapie ovlivněna mnoha faktory: věkem, cytogenetikou, již existující toxicitou, agresivitou relapsu, předchozí terapií, odpovědí na předchozí léčbu a počtem těchto odpovědí. Při volbě individuální terapie je důležité zvažovat všechny z nich.
Součástí léčby RRMM jsou často IMiDs nebo PIs v kombinaci s dexametazonem. Z výsledků studií fází III vyplývá, že kombinace IMiDs/dexametazon dosahuje značných zlepšení ukazatelů celkové četnosti odpovědí (ORR) a celkového přežití (OS) ve srovnání s použitím samotného dexametazonu (např. Dimopoulos et al., 2007; Weber et al., 2007; San Miguel et al. 2013). IMiDs jsou spojovány s některými nežádoucími účinky, zejména hematologickou toxicitou a tromboembolismem, a talidomid navíc i se zvýšeným rizikem periferní neuropatie. PIs bortezomib a karfilzomib zlepšují ORR a přežití bez progrese (PFS), pokud jsou kombinovány s dexametazonem, přičemž karfilzomib dosáhl ve fázi III head-to-head studie ENDEAVOR znatelně lepších výsledků než bortezomib (Dimopoulos et al., 2016; Dimopoulos et al., 2017). Přestože monoterapie není u RRMM pacientů běžně indikována, je třeba podotknout, že samostatně podávaný bortezomib vykázal účinnost ve fázi III studie APEX (Harrison et al., 2015; Richardson et al., 2015). V současnosti nejsou k dispozici data ze studií fází III, hodnotících účinnost monoterapie ixazomibem. Nedávno schválený daratumumab vykázal účinek jako monoterapie u pacientů s RRMM s minimálně třemi předchozími liniemi léčby nebo s dvojitou refrakteritou k IMiD a PIs (fáze II studie SIRIUS – Lonial et al., 2016). Několik studií demonstrovalo zvýšenou účinnost terapie RRMM při kombinování zástupců různých lékových skupin s rozdílnými mechanismy účinků a nejnovější doporučené postupy tyto kombinace schvalují. Co tedy od takových kombinací očekávat?
Obě skupiny by teoreticky mohly fungovat antagonisticky, protože PIs mohou bránit degradaci cílů cereblon proteinu potřebných pro antimyelomovou aktivitu IMiDs (Shi et al., 2015). Ve fázi III studie, v níž byly pacientům podávány talidomid a dexametazon s bortezomibem či bez něj, však byl medián PFS mnohem delší u jedinců s bortezomibem (18,3 měsíce vs. 13,6 měsíce; HR 0,59; p < 0,001). Periferní neuropatie stupně 3 se však vyskytovala častěji ve skupině s podáním tří léčiv (29 % vs. 12 %; p < 0,001) (Garderet et al., 2012), což nemusí být příliš překvapující, protože talidomid a bortezomib jsou se zvýšeným rizikem periferní neuropatie spojovány (Rajkumar et al., 2008; Richardson et al., 2005). V této studii byl bortezomib podán i.v. dvakrát týdně (Garderet et al., 2012), jeho subkutánní podání jednou týdně ovšem snížilo incidenci periferní neuropatie (Moreau et al., 2011; Mateos, San Miguel, 2012). Rozdíl nebyl shledán ve výskytu kardiovaskulárních nežádoucích účinků mezi pacienty s bortezomibem či bez něj (15 % vs. 13 %) (Richardson et al., 2005), léčba bortezomibem je nicméně spojována s případy srdečního selhání nebo se změnami ejekční frakce levé komory.
Ve fázi III studie ASPIRE se přidáním karfilzomibu k lenalidomidu a dexametazonu znatelně zlepšil medián PFS v porovnání s podáváním lenalidomidu a dexametazonu (26,3 měsíce vs. 17,6 měsíce; p = 0,0001) u pacientů, kteří absolvovali 1–3 předchozí terapie a u nichž nemoc neprogredovala během podávání bortezomibu nebo lenalidomidu a dexametazonu jako poslední léčby. Pacienti ve skupině s karfilzomibem vykazovali výrazně vyšší kvalitu života než jedinci v kontrolní skupině (Stewart et al., 2015). Nežádoucí účinky stupně ≥ 3 byly hlášeny u 83,7 % nemocných ve skupině s karfilzomibem a u 80,7 % pacientů ve skupině s lenalidomidem a dexametazonem (Stewart et al., 2015). Kardiovaskulární nežádoucí účinky stupně ≥ 3 byly běžnější u pacientů s karfilzomibem (hypertenze 4,3 % vs. 1,8 %; srdeční selhání 3,8 % vs. 1,8 %). Přidání karfilzomibu k lenalidomidu s dexametazonem nezvýšilo incidenci periferní neuropatie (17,1 % vs. 17 %) (Stewart et al., 2015).
Fáze III studie TOURMALINE-MM1, která srovnávala účinky podání ixazomibu plus lenalidomidu a dexametazonu s podáváním lenalidomidu a dexametazonu, rovněž podpořila použití kombinace IMiDs a PIs u pacientů s RRMM. Studie se účastnili pacienti s 1–3 předchozími liniemi léčby a ti, kteří nebyli refrakterní k předchozí terapii lenalidomidem či PIs. Medián PFS byl znatelně delší u pacientů s ixazomibem než ve skupině s lenalidomidem a dexametazonem (20,6 měsíce vs. 14,7 měsíce; HR 0,74; p = 0,01; Moreau et al., 2016), ale aktualizovaná analýza provedená americkým Úřadem pro potraviny a léky (FDA) zjistila, že ixazomib ve srovnání s kontrolní skupinou PFS příliš nezlepšil (20 měsíců vs. 15,9 měsíce; HR 0,82; p = 0,0548; Food and Drug Administration, 2015). Mediánu OS nebylo dosaženo a studie pokračuje. Výskyt periferní neuropatie stupně 3 činil v obou skupinách 2 % (Moreau et al., 2016). Trombocytopenie stupně 3–4 se objevila častěji ve skupině s ixazomibem (19 %) než v kontrolní skupině (9 %).
Pomalidomid je indikován v případech druhého a dalších relapsů. Nové trojkombinace založené na přidání PI k pomalidomidu a dexametazonu vykazují slibné výsledky ve studiích fází I a II (Hofmeister et al., 2013; Shah et al., 2015; Voorhees et al., 2015), ale pro tuto kombinaci zatím nejsou k dispozici data ze studií fází III.
(red)
Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
Opouštíte prostředí společnosti Pfizer, spol. s r. o.
Společnost Pfizer, spol. s r. o., neručí za obsah stránek, které hodláte navštívit.
Přejete si pokračovat?