Nová léčiva zásadně prodlužují přežívání nemocných s mnohočetným myelomem

Terapie mnohočetného myelomu (MM) zaznamenává v poslední době velmi dynamický vývoj. Na trh se dostávají přípravky především ze skupiny inhibitorů proteazomu a imunomodulačních látek, které signifikantně prodlužují celkové přežití (OS) postižených. U nemocných mladších 65 let mohou být doplněny autologní transplantací kostní dřeně. Tato léčebná kombinace poskytuje potenciál pro dosažení dlouhodobé remise s následným přežitím v řádu až desítek let. Predikcí úspěšnosti terapie u transplantovaných nemocných se zabývala práce, která byla letos zveřejněna v časopise Bone Marrow Transplantation.

I přes značný pokrok v terapii MM zůstává prognóza nemocných velmi variabilní. Přirozeně tak existuje snaha předpovědět, ze které léčby budou nemocní nejvíce profitovat, se současným omezením nežádoucích účinků. Do studie singapurských autorů bylo zařazeno celkem 215 pacientů, kteří podstoupili mezi roky 2000–2014 nejprve indukční terapii buď konvenčními (nejčastěji vinkristin, doxorubicin a dexametazon), anebo moderními léčivy (nejčastěji kombinace založená na bortezomibu či thalidomidu), následovanou vysokodávkovanou chemoterapií a autologní transplantací kmenových buněk.

Indukční terapií založenou na moderním přípravku bylo léčeno 76 % pacientů ze souboru. Tito nemocní dosáhli alespoň velmi dobré částečné odpovědi (Very Good Partial Response; VGPR) v 65 % případů. Ti, kteří dostávali konvenční indukční režim, přitom zaznamenali alespoň VGPR ve 31 %. Medián OS byl v konvenční skupině 58 měsíců, ve srovnání s 97 měsíci ve skupině s moderními léčivy. Ti, kteří VGPR po podání moderní indukční terapie nedosáhli, měli signifikantně kratší OS a tato závislost byla ještě výraznější u nemocných, kteří nedosáhli VGPR ani po provedení transplantace. Na druhou stranu nebyl ve studii pozorován signifikantní rozdíl v OS mezi nemocnými, kteří dosáhli jen VGPR a těmi, u kterých došlo k celkové odpovědi.

Zajímavé přitom bylo, že dosažení léčebné odpovědi na moderní farmaka bylo v této studii silnějším prediktoriem prognózy nemocného, než jeho zdravotní stav před zahájením terapie. Například úvodní zařazení do stadia I a II podle ISS (International Staging System) klasifikace bylo sice spojeno se signifikantně delším PFS (Progression-Free Survival), na OS ale nemělo statisticky významný vliv.

U nemocných, kteří byli léčeni konvenční indukční terapií, byl profil predikce výsledku léčby značně odlišný. Dosažení terapeutické odpovědi jak po ukončení indukční fáze, tak po provedení transplantace, nevedlo k delšímu PFS ani OS. Statisticky významný vliv na lepší prognózu mělo naopak zařazení do ISS stadia I a II před léčbou.

Časný relaps (Early Relaps; ER) do 1 roku od zahájení léčby byl pozorován u 18 % ze všech sledovaných pacientů a to i přes to, že téměř polovina dosáhla alespoň VGPR. Nemocní léčení moderními léčivy vykazovali trend redukce rizika ER. Časný relaps po podání jakékoliv indukční terapie přitom vedl k signifikantnímu zkrácení OS (16 vs. 122 měsíců) a zároveň byl silnějším prediktorem OS, než charakteristiky nemocného před zahájením terapie, včetně stadia dle ISS klasifikace a výsledků cytogenetického vyšetření. Mezi negativní prognostické faktory ER u nemocných, kteří dostali v indukční fázi inhibitor proteazomu nebo imunomodulační látku, se zařadilo vyšší stadium dle ISS klasifikace a nedosažení VGPR po provedení transplantace. Pokud byla pacientům, kteří byli léčeni konvenční indukční terapií, podána po ER záchranná terapie, založená na moderním přípravku, prodloužilo se jejich přežití po relapsu z 5 na 31 měsíců. Rovněž tato studie tak ilustrovala význam moderních farmak v léčbě MM, s jejichž pomocí lze dosáhnout přežívání nemocných v řádu mnoha let.