Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
Která doporučení pro léčbu HF jsou pro praxi nejdůležitější?
Nejen hodnota ejekční frakce levé komory, ale také srdeční frekvence, krevní tlak, odhadovaná glomerulární filtrace, přítomnost hyperkalemie, fibrilace síní nebo jiných komorbidit patří mezi faktory, které by měl kardiolog zvažovat při rozhodování o farmakologické léčbě pacientů se srdečním selháním (HF). Tomu, jak farmakoterapii takto nemocných optimalizovat, na co nezapomenout a čemu se vyvarovat, se na kongresu ESC 2022 věnovala Dr. Ruxandra Maria Christodorescu z Universitatea de Medicină și Farmacie Victor Babeș v Temešváru (Rumunsko). Na co dávat pozor u pacientů po ukončení hospitalizace pro HF? A jak prakticky implementovat farmakoterapii HF v běžné klinické praxi?
Aktualizovaná evropská guidelines pro srdeční selhání (HF), která byla zveřejněna v roce 2021, přinesla 7 nových konceptů, 41 nových doporučení a 15 změn v doporučených postupech. Z praktického hlediska se nemění nic na tom, že diagnostický algoritmus zůstává založen na ejekční frakci levé komory (EF LK), nově jsou však definovány tři fenotypy srdečního selhání – s ejekční frakcí redukovanou (≤ 40 %; HFrEF), mírně redukovanou (41–49 %; HFmrEF) a se zachovanou (≥ 50 %; HFpEF).
Základní pilíře léčby HFrEF
Co se týká farmakologické léčby HFrEF, snížení rizika hospitalizace a mortality prokázaly inhibitory ACE, beta-blokátory, antagonisté mineralokortikoidních receptorů (MRA) a inhibitory SGLT2 dapagliflozin a empagliflozin. Tyto lékové třídy jsou proto podle doporučených postupů považovány za čtyři pilíře farmakoterapie HFrEF. Sakubitril/valsartan, první inhibitor angiotenzinového receptoru a neprilyzinu (ARNI), je i přes příznivé výsledky doporučován jako náhrada inhibitorů ACE, což se podle R. M. Christodorescu v příští verzi guidelines patrně změní. Nově je však možné zvážit zahájení léčby sakubitrilem/valsartanem u pacientů s HFrEF dosud neléčených inhibitory ACE. „Současné doporučené postupy, na rozdíl od těch z roku 2016, neuvádějí, který lék by měl být podán jako první. To znamená, že nechávají rozhodnutí na kardiologovi, se zohledněním profilu pacienta,“ komentovala přednášející s tím, že u vybraných jedinců s HFrEF jsou zaváděny některé další nové léky. Mezi nimi je vericiguat, stimulátor solubilní guanylátcyklázy, jenž může být zvažován u pacientů ve třídě NYHA II–IV, u kterých došlo ke zhoršení HF navzdory léčbě inhibitorem ACE (či ARNI), beta-blokátorem a MRA.
HFrEF a nejčastější komorbidity
Jednou z nejvýznamnějších komorbidit u nemocných s HFrEF představuje fibrilace síní. Podle guidelines je nutné indikovat antikoagulační léčbu pro prevenci trombotických příhod, řešit spouštěče fibrilace síní a optimalizovat terapii HF. V některých případech mohou být též zváženy léčebné postupy vedoucí ke kontrole rytmu. „Jednou z nejdůležitějších zpráv pro všeobecné kardiology je fakt, že u všech pacientů se srdečním selháním by měla být pravidelně vyšetřována anemie a deficit železa s plným krevním obrazem, sérovou koncentrací feritinu a saturací transferinu,“ zdůraznila R. M. Christodorescu a dodala, že o intravenózní suplementaci karboxymaltózou železa lze uvažovat u symptomatických jedinců s nedostatkem železa a EF LK pod 45 %, respektive u osob nedávno hospitalizovaných pro HF a s EF LK pod 50 %.
Další velmi častou komorbiditou pacientů s HF je diabetes 2. typu, přičemž guidelines velmi důrazně doporučují podávání inhibitorů SGLT2, pokud jsou tito nemocní v riziku kardiovaskulárních (KV) příhod, nebo mají-li redukovanou EF LK.
Klíčovým prvkem léčby je již zmíněné profilování pacientů na základě krevního tlaku (< 90/60, > 90/60, > 140/90 mm Hg), srdeční frekvence (< 60, 60–70, > 70 úderů za minutu), přítomnosti fibrilace síní, chronického onemocnění ledvin a hyperkalemie. Při terapii HFrEF je nezbytné se řídit fenotypem nemocného a brát v potaz všechny jeho komorbidity, ať už jde o fibrilaci síní, ischemickou chorobu srdeční, nedostatek železa nebo o chlopenní vady.
U HFpEF čekáme na změnu guidelines
Co se týká terapie pacientů s HFmrEF, z důvodu redukce rizika hospitalizace a úmrtí v důsledku HF mohou být indikovány inhibitory ACE, sartany, beta-blokátory, MRA nebo ARNI. U osob s HFpEF je stále doporučován screening, léčba s ohledem na etiologii HF a komorbidity. „V budoucích guidelines se terapeutické doporučení u nemocných se zachovanou EF LK nejspíše změní, a to díky skvělým výsledkům studií s dapagliflozinem a empagliflozinem v této populaci. Zřejmě se tedy dočkáme toho, že se inhibitory SGLT2 stanou první lékovou třídou důrazně doporučovanou u HFpEF,“ komentovala R. M. Christodorescu.
Péče po ukončení hospitalizace pro HF
Zastavila se také u některých doporučení pro jedince hospitalizované s akutním HF, například u toho, že před propuštěním je nutno pacienta velmi pečlivě vyšetřit, aby byly vyloučeny přetrvávající známky kongesce a byla optimalizována perorální terapie. Pro ambulantní kardiology je pak důležité sledování nemocných po propuštění. První návštěva by měla být naplánována za 1–2 týdny, přičemž by měly být zhodnoceny známky kongesce i tolerance léčby a zároveň by měla být zahájena a/nebo up-titrována doporučená evidence-based medikace. V případě potřeby může být podána karboxymaltóza železa.
Aktuální guidelines také zmiňují využití neinvazivního domácího telemonitoringu jako nástroje, na který je třeba u osob s HF pomýšlet stran snížení rizika rehospitalizací a KV mortality. Stejně tak může být u symptomatických pacientů užitečné bezdrátové monitorování tlaku v plicnici.
Jak implementovat farmakoterapii HF v klinické praxi?
Naprosto klíčovou otázkou, s níž se potýká prakticky každý ambulantní kardiolog, zůstává, jak implementovat farmakoterapii HF v běžné klinické praxi. V zásadě přitom existují dvě kategorie nemocných. První, jednoznačně méně obvyklou a vyskytující se zejména v primární péči, představují pacienti dosud neléčení, respektive užívající pouze jeden lék. Druhou skupinu, která je výrazně častější, především v sekundární a terciární péči, představují pacienti léčení minimálně dvěma přípravky. „Jestliže máme v ordinaci člověka se srdečním selháním, který zatím neměl žádný lék, popřípadě měl jen jeden, což bude s největší pravděpodobností inhibitor ACE, podle současných doporučení můžeme zahájit terapii beta-blokátorem a inhibitorem SGLT2 – empagliflozin a dapagliflozin jsou hemodynamicky neutrální, proto se nemusíme obávat změny krevního tlaku. Po tomto kroku můžeme uvážit podání MRA či ARNI,“ vysvětlila R. M. Christodorescu.
Velice důležitý poznatek v této souvislosti přinesl švédský registr SwedeHF (Swedish Heart Failure Registry), který prokázal, že z hlediska incidence KV mortality nebo hospitalizace pro HF je efektivnější podávat kombinaci léků z více tříd najednou – inhibitorů ACE/sartanů/ARNI a beta-blokátorů – v nižších dávkách (50–99 % cílové dávky) než monoterapii jedním lékem v dávce maximální (DʼAmario D et al., Eur J Heart Fail 2022).
Pomáhá jen lék, který je podán
Lze tedy shrnout, že guidelines ESC 2021 doporučují u pacientů s HFrEF souběžnou implementaci všech čtyř základních léčiv (inhibitorů ACE, beta-blokátorů, MRA a inhibitorů SGLT2), neboť dříve používaný přístup postupné up-titrace léčby může trvat až několik měsíců a riziko příhody v této vulnerabilní fázi může být vysoké. Současné zahájení léčby výše doporučenými přípravky je vhodné při jakémkoli setkání s pacientem s HF, to znamená během hospitalizace i ambulantně.
Postupné zvyšování dávky jednotlivých léků by mělo být prováděno spíše podle fenotypu nemocného než podle cílových dávek, kterých se v klinické praxi dosahuje jen zřídka. Dopad na snášenlivost základní medikace HF mají jak komorbidity, tak nežádoucí účinky – limitací je například angioedém, hypoglykemie, urogenitální infekce, únava, bradykardie, hypotenze, hyperkalemie, kašel či renální dysfunkce (McDonagh TA et al., Eur Heart J 2021).
Prof. Andrew Coats z University of Warwick, Velká Británie, v následující diskusi mimo jiné uvedl, že díky neustálému medicínskému pokroku se ze srdečního selhání, pro nějž před čtyřiceti lety neexistovala žádná terapie, stalo onemocnění s několika různými osvědčenými způsoby léčby, které vedou k redukci morbidity a mortality. „Na to bychom měli být hrdí. Nikoli však na rychlost, s jakou doporučení zavádíme do běžné praxe. Setkali jsme se s tím v minulosti u inhibitorů ACE, beta-blokátorů i MRA. Zkrátka a dobře, lék, který nepředepíšeme, nemůže fungovat. Nyní přitom opouštíme koncept postupného sekvenování léčby a máme jedinečnou šanci využít všechny čtyři doporučované lékové skupiny, včetně gliflozinů, najednou. A také máme poprvé možnost řídit terapii podle profilu pacienta – to znamená pomocí měření jednoduchých parametrů, jako jsou srdeční frekvence, srdeční rytmus, krevní tlak, glomerulární filtrace nebo kalemie. Záleží tak na našem klinickém úsudku, které z uvedených léčiv můžeme indikovat hned, na které si musíme počkat a které budeme potřebovat v budoucnu,“ komentoval.
(red)