Jak nejlépe motivovat diabetiky k léčbě: „cukr a bič“, nebo něco nového?

Práce s diabetem je pro pacienta nesmírně psychicky náročná. Hyperglykemie nebolí, často i dost vysoké glykemie pacient nijak fyzicky nepociťuje. Do doby nástupu glukometrů bylo jen velmi obtížné diabetiky přesvědčit, že jim omezený přísun sacharidů prospěje ve smyslu oddálení komplikací či prodloužení života. Předpokládanou délku vlastního života neznáme, takže informace, že si ji zkrátíme, je pro nás dost abstraktní. Tudy tedy obvykle cesta nevede.

S příchodem technologií se situace hodně změnila. Náhled na aktuální situaci ve vnitřním prostředí je pro většinu pacientů dost motivující. Pokud mají dostatek informací stran doporučených hodnot před jídlem a po jídle, dovedou s tím poměrně hezky pracovat. Snažím se své pacienty učit, že si kromě obvyklé průběžné monitorace glykemií mají testovat potraviny, měřit glykemii přednostně v rizikových situacích, protože to jsou právě ty momenty, ze kterých se učí. Jsem ráda, že se mi povedlo u většiny pacientů překonat trend z minulosti, kdy měli dojem, že musejí v poradně předvést vzorné profily, a žili pár dní před kontrolou velmi asketicky. Řešili jsme pak disproporci mezi záznamy v glukometru a HbA1c. Dnes už většina z nich chápe, že ke mně nejdou ke „zkoušce“, ale jdou se poradit, co dál. A přednostně je třeba řešit problémové situace, nejdou si přece „pro pochvalu“.

Naprosto skvělé jsou v tomto ohledu kontinuální senzory. Diabetici 1. typu se senzory jsou samostatná kapitola, trvalý náhled na trendy glykemie a možnost flexibilního dávkování inzulinu je senzace (když jsem před více než třiceti lety začínala, nutili jsme diabetiky k neměnnému režimu a fixním dávkám, to bylo peklo pro ně i pro nás). V poslední době se mi – a to považuji za top záležitost – daří poměrně hodně diabetiků 2. typu, ať už jsou léčeni čímkoli, přimět k tomu, aby si jednou za čas pořídili na vlastní náklady na 2 týdny FGM. Během té doby se jim podaří zjistit, v jakých konkrétních situacích jim glykemie stoupá či klesá, jakkoli byli do té doby bezradní. Přece nic nejedí, pijí jen vodu, tak jak to, že je ten „glykáč“ zase vysoký… A najednou je ta šipka nahoru po tak „zdravých“ potravinách! Navíc je to zajímavá hračka, takže motivace pracovat s diabetem je najednou úplně jiná. A cena? Včera jsem se dozvěděla: „Přestal jsem kouřit, ušetřím tolik, že ten senzor je úplně zanedbatelný.“

Motivací k lepší péči o diabetes může být a často je samozřejmě gravidita, obava z komplikací či jejich nástup (když se pro bolest nohou nevyspíte, uděláte cokoli), strach, že se jednou nepostarám o rodinu – těch momentů je hodně. Nikdy by to ale podle mě neměl být strach z lékaře či z návštěvy v ambulanci.

Všichni to jistě známe: shon, stres a neustále neutichající telefon, příliv nových informací. Naše ambulance jsou nuceny dennodenně odbavit několikanásobně větší množství pacientů, než jsme s to v běžném životě se zásadami well-being zvládnout, ustát, aniž by se tato křehká rovnováha narušila. Nebojím se zde konstatovat, že mnozí z nás polemizují s myšlenkami, zda lze tuto spirálu nějak zmírnit či dokonce zastavit. Systém nám v tomto bohužel nepomáhá, spíše paradoxem doby pomáhá více a více tuto spirálu roztáčet do enormních rychlostí a demotivovat jak pacienty, tak lékaře.

Proto vyvstává rovněž otázka, zda v době technologií a pestré škály komunikačních kanálů existuje paleta nástrojů, která by zefektivnila práci v našich ambulancích a zároveň poskytovala i sekundární bonus v podobě určitého motivačního nástroje, který by naše pacienty přiměl k lepší compliance a dlouhodobě stálejší a lepší kompenzaci s udržitelností co nejníže možné variability? Nebo stále platí jen „cukr a bič“?

V naší ambulanci využíváme mnoho motivačních prvků, jimiž cílíme na zlepšení compliance i snížení variability a udržení well-being pro všechny strany. V prvé řadě si vždy potřebujeme položit otázku, jaký motivační nástroj je pro koho vhodný a pro koho nikoliv. Nejraději využívám přímou komunikaci s pomůckami, kde pacient zřetelně vidí svá data, ať již data z glukometru, senzoru či Diadeníku. Online „Diadeník“ mám zvláště v oblibě u diabetiků 2. typu, jelikož při zapisování hodnot naměřených glykemií vkládají i fototografie jednotlivých jídel, čímž si pomalu uvědomují, jak které jídlo na ně působí, jaký má na u nich efekt, co s nimi učiní daná potravina plus aplikovaná dávka inzulinu. Rovněž i barevné rozčlenění a následná diskuse a pochvala či malé poznámky k zlepšení jsou jako motivační nástroje velmi účinné. Dobrým motivačním nástrojem jsou i názorné edukační materiály a přívětivé prostředí.

Záleží na každém z nás, které motivační nástroje má v oblibě a které využije u toho či onoho pacienta. Důležité je, ať vždy obě strany dojdou k cíli a udrží si well-being!

Dobře namotivovat naše diabetiky k dodržování léčebných opatření považuji za jednu z klíčových schopností lékaře diabetologa. Dostat se tzv. diabetikovi pod kůži totiž mnohdy trvá dlouho a výsledek je často nejistý. U některých pacientů se přátelský korektní vztah, který je základem dobré spolupráce, nepodaří navázat nikdy. Ale snažíme se o něj, o tom ta práce přeci je. Máme k dispozici celou řadu nástrojů terapeutického armamentária, máme moderní senzorové technologie, máme nové aplikátory léků. Ale pokud nám pacient neuvěří, že veškeré změny v jeho léčbě a životním stylu jsou v jeho prospěch, tak to celé nebude fungovat.

Je proto zásadní pacienta dobře otypovat. Každému svědčí jiný přístup. Někdo preferuje vlídné, mírné a klidné zacházení, jinému stačí pár úderných hesel, doprovázených třeba mírně lechtivým vtipem. Jen je třeba ty dva pacientské typy nepoplést. Diabetologii dělám už 19 let. Za ty roky žiju život „ve společné, postupně se zvětšující domácnosti“ nyní už s 1 400 lidmi. Jedna velká rodina. Vím, kdo má problém s manželkou, kdo přemýšlí o dietě nebo kdo sportuje téměř do totálního sebezničení. Do kolonky Alergie si v počítači píšu, co který pacient dělal nebo dělá za práci, kdo pije moc alkoholu, komu utekla žena. Jsou to střípky mozaiky, které dají dohromady obrázek o mém pacientovi. A pak rozhodují o mém přístupu k němu.

Takže se nedá univerzálně říci – jenom „cukr“ nebo jenom „bič“. U někoho pomůže motivovat pozitivně. Slibovat delší a kvalitnější život. „Když to takhle vydrží ještě 30 let, budeme oba šťastní,“ říkám s nadsázkou svým 70letým pacientům při pohledu na glykovaný hemoglobin kolem 40 mmol/mol. U těch špatně kompenzovaných někdy pomůže tvrdší přístup, trochu přitlačit – poukázat na komplikace, zmínit se o celém dopoledni, které 3× týdně mohou strávit na dialýze, nebo o protéze, jež nepasuje na amputovaný pahýl nohy. Samozřejmě mají smysl i nové technologie – zejména senzory, které pomohly pacientům i nám lékařům pochopit, jak to v jejich tělech chodí. Celá řada pacientů, zejména těch mladších, má elektronické hračky ráda. I my lékaři se s novými zařízeními snažíme držet krok. Někdy to na mě ale trošku padá, mám pocit, že jsem spíš „ajťák“ než lékař.

Obecné motivační doporučení však neexistuje. Každý pacient je jiný. Snažím se hledat cestu, nelámat nad svými ovečkami hůl. I když ruku na srdce, i já pár takových pacientů mám. Oni ke mně chodí ze setrvačnosti a já vím, že nemá cenu mrhat s nimi drahocenným časem. Naštěstí je jich výrazná menšina, snad ještě nejsem úplně vyhořelý. Přeji Vám, ať se Vám motivovat daří.

Žádný zázračný recept k motivaci diabetika nemám, ale metodu „cukru a biče“ nepoužívám. Pacient je přece dospělý, svéprávný jedinec a má právo podílet se na rozhodnutí o své léčbě. Navíc nemiluji vyhrocené situace, moje chování musí být pro pacienta předvídatelné, pacient se mne nesmí bát. S konfrontačními metodami musí člověk šetřit, jinak ztrácejí na účinnosti.

V komunikaci s pacientem je nejdůležitější první kontakt, první návštěva v ambulanci. Snažím se pacienta rozmluvit. Ptám se nejen na zdravotní data, ale i na životní styl pacienta: jakou má profesi, zvyklosti, koníčky, zda a jaký provozoval sport v mládí, mužů se ptám, zda umějí vařit.

Po takovém úvodu pacient ztratí prvotní ostych, já získám důležité vstupní informace a dál mohu hovor zaměřit na zdravotní problém, se kterým pacient do ambulance přišel. Vždy je nutné vycházet z předpokladu, že pacient o diabetu nic neví, a obvykle ani neví, že slovo glykemie znamená hladinu cukru v krvi. A pokud pacient z první návštěvy odchází s pocitem, že se o jeho osobu skutečně zajímáme, je to dobrým vkladem pro další spolupráci. Za dobrou zpětnou vazbu považuji fakt, že i v našem ekonomicky slabším regionu je čím dál tím víc pacientů ochotno doplácet nebo dokonce zcela hradit moderní léčbu.

Samozřejmě ne vždy se daří. Ani já se nevyhnu konfrontačním otázkám typu: „Pane Nováku, co se svojí cukrovkou budete do příští návštěvy dělat, co ve svém chování změníte?“ Bohužel někdy následuje i mlčení. A v takovém momentě je každá rada drahá.

Aktivní zapojení a spolupráce diabetika jsou základní podmínkou dlouhodobé úspěšné léčby vedoucí k dobré metabolické kompenzaci a kvalitě života. Ovšem udržet si „tah na branku“ je u celoživotního onemocnění nesmírně složité. U většiny pacientů zažíváme období lepší a horší spolupráce jak dietní či pohybové, tak z hlediska pravidelnosti užívání medikace. Naší snahou je podpora pacientů v jejich úsilí a hledáme cesty k individuální motivaci pacienta. K tomu je třeba jejich bližší poznání – zvyky, záliby, dřívější sportovní aktivity atd. Z toho je třeba vycházet a dle možnosti na to navázat. Snažíme se o stanovení postupných dosažitelných cílů, můžeme využít systém různých odměn, výhodné je zapojení někoho blízkého. Ne každý pacient se ale svěří v rodině či u kamaráda, v motivaci nám hodně pomáhá psycholog. S výhodou využíváme skupinových edukací, kde si pacienti navzájem předávají zkušenosti. V některých případech může zabrat i setkání s pacienty, kteří již mají orgánové komplikace diabetu. Každý je jiný. Motivovat pacienty je náročné i pro zdravotnický personál, který do motivace vkládá svou energii, kterou následně čerpá z lepších výsledků spokojených pacientů.

„Cukrovka nebolí.“ To je náš nejčastější povzdech v podiatrické ambulanci, když opět někoho přesvědčujeme o nezbytnosti odlehčování místa defektu a tušíme, že opět zbytečně.

Jak tedy motivovat pacienta v diabetologické ambulanci, když se cítí zdráv, nic ho nebolí, a pokud ho něco bolí, jde o bolesti kloubů, které mu lepší cukr nezmírní? Při úvodní edukaci sestra sice vždy zmíní i akutní a chronické komplikace diabetu, ale jinak se snažíme pacienty hlavně motivovat a ne zastrašovat. Parametrů, které při návštěvě kontrolujeme, je více, a tak se mezi nimi najde vždy něco, co je v normě či lepší. Ranní glykemie, glykovaný hemoglobin, hmotnost, krevní tlak, jaterní a ledvinové funkce, tuky, bílkovina v moči, měření glukometrem či monitorace. Zhoršené nebo dlouhodobě horší ukazatele se snažím nekritizovat, ale konstatovat objektivní stav a snažit se najít příčinu a pacienta motivovat k jejímu odstranění.

Pokud má pacient glukometr, vždy se, alespoň letmo, podíváme na grafické znázornění jeho domácího měření. Pokud měření považuji za nedostatečné, doporučím mu, jak to změnit. U glykemie a glykovaného hemoglobinu vždy sdělím přesná čísla, a protože si myslím, že glykemie je pacientům bližší než glykovaný hemoglobin, vždy dodám i přepočet na průměrnou glykemii. Pokud si, ať záměrně, či omylem, naměří vysoké hodnoty, pochválím je za to, že si ověřili, jaké důsledky má porušení životosprávy. Když se je snažím motivovat k redukci hmotnosti, kromě zlepšení hodnot diabetu jim slibuji, že se celkově budou cítit lépe, budou mít více energie, budou méně unavení a že je pochválí i jejich záda, kyčle a kolena.

Grafy využívám nejen u selfmonitoringu, ale též u laboratorních výsledků. Jedním kliknutím na příslušný parametr se mi rozbalí i grafické znázornění předchozích hodnot, což je mnohem rychlejší a názornější než výčet mnoha měření za poslední roky. Velký edukační potenciál má kontinuální monitorace v reálném čase, kdy pacient sleduje, jak glykemie reaguje na které jídlo, pohyb či nečinnost.

Snažím se, aby pacienti při našich rozhovorech pochopili, že hlavní část odpovědnosti za výsledek léčby nesou oni, že já jim pouze radím, jak by se měli chovat, co užívat, popřípadě kde dohledat další informace. Je-li možnost výběru více rovnocenných terapeutických možností, stručně jim varianty vysvětlím a výběr nechám na nich. Pokud předepisuji nový lék, zdůrazním jeho benefity, ale zmíním i možné nežádoucí účinky, a nikdy nezapomenu podotknout, že pokud by jim lék nevyhovoval, budeme hledat jinou cestu. Že kvalita života je na prvním místě. Pokud mají pacienti zájem, zprostředkuji jim schůzku s naší edukační sestrou nebo jim vystavím poukázku do nutriční poradny.

Když pokusy o pozitivní motivaci opakovaně selhávají, pak pacientovi stručně, ale s dostatečnou důrazností popíšu, jaké následky ho pravděpodobně čekají, a nabídnu mu zprostředkování exkurze na dialýzu (naštěstí této nabídky ještě nikdy nikdo nevyužil), doporučím, aby si někdy v úterý přišel sednout před naši podiatrickou ambulanci a ambulanci protetika, ujistím ho, že ani pravidelné ošetřování laserem v sítnicové ambulanci nebo život se slepeckou holí není příjemnou záležitostí, stejně jako život po infarktu, mrtvici, se zkráceným končetinami či selhávajícím srdcem.

Někdy mám ale pocit, že zbytečně mnoho času a energie investujeme do nespolupracujících pacientů a opomíjíme ty vzorné. Kdysi před léty jsem převzala paní výborně srovnanou na Humulinu R a Humulinu N. Výsledky z domácího měření i z laboratoře vzorné, paní vypadala spokojeně, na nic si nestěžovala. Až jsem jí jednou, v době, kdy jsem téměř všechny diabetiky na inzulinu měla na analozích, nabídla tuto léčbu také. Když jsem na závěr dodala, že u tohoto režimu není třeba jíst druhé večeře, paní se rozzářila a řekla: „To jsem ráda, ty mě celý život tak štvou.“ A já jsem v tu chvíli na sebe dostala zlost.

Druhou „velkou“ zkušenost jsem udělala nedávno na turistickém pochodu. Tentokrát nešlo o mou pacientku, ale o pacientku mně neznámého kolegy, příbuznou mých známých, se kterými jsme se na tento pochod vydali. Diabetes jí diagnostikovali v době COVID-19, a přestože měla poměrně výrazné symptomy, nepřijalo ji ani několik fakultních nemocnic ani místní nemocnice. Dostala glukometr a místní diabetolog jí po telefonu určoval dávky inzulinů. Sama si sehnala velké množství literatury a jiných informačních zdrojů o diabetu 1. typu, a tak se jí brzo podařilo dosáhnout velmi dobré kompenzace. Kontroly v ambulanci probíhaly vždy poměrně rychle, pan doktor ji pochválil za výborné výsledky a vybavil inzuliny, senzorem a potřebnými pomůckami do další kontroly. Pacientka dokončila vysokou školu, začala pracovat jako učitelka ve školce a s partnerem plánovat rodinu. Ona sama se svými výsledky však spokojena nebyla. Glykovaný hemoglobin sice měla 36 mmol/mol a glykemie po jídle většinou do 7,5 mmol/l, ale poměrně často lehké hypoglykemie, které zajídala, a proto přibírala na váze. Z internetu věděla, že existuje léčba inzulinovými pumpami s hybridním uzavřeným okruhem, ale její lékař se o této možnosti ani nezmínil, jen ji opět pochválil. Tak se rozhodla diabetologa změnit.

Když vidíme čísla špatně kompenzovaných pacientů, snažíme se jim domluvit a léčbu jim upravit. Pokud nám pacient odpoví na naše doporučení „Ano, ale…“, není nejefektivnější rozhovor ukončit a počkat, zda bude někdy v budoucnu ochotný nějakou změnu ve svých zaběhlých stereotypech udělat? Neměli bychom se víc zamýšlet nad těmi vzornými a odměnit je něčím, co zlepší kvalitu jejich života? Vždyť ti si tu nejmodernější léčbu zaslouží mnohem víc!

Motivace k terapii je velmi složitý medicínsko-psychologický problém: jak ji získat, jak ji udržet a eventuálně jak se pokusit ji získat znovu.

Do motivačního procesu se zapojují minimálně 3 osoby – nemocný, lékař a sestra, a doufám, že v budoucnu to bude zcela běžně i psycholog, který by nám pomohl odkrýt věci, o kterých s námi nemocný někdy diskutovat nechce. Pacient přichází do našich diabetologických ambulancí většinou z ambulancí praktických lékařů, kde většinou bývá již zaléčen, někdy je doporučen kolegy jiných odborností kvůli komplikacím.

Základem edukace je motivace k zdravému životnímu stylu, kvalitní a vyvážená strava, redukce hmotnosti, dostatečná fyzická aktivita, dostatek spánku, nekouření a omezení konzumace alkoholu. Každá malá změna v součtu může ovlivnit průběh diabetu. Některé pacienty při první návštěvě prosím, aby mi napsali týdenní jídelníček, konzumaci všech nápojů a orientačně i fyzickou aktivitu. Malá změna ve výběru jídel může ovlivnit výrazné postprandiální glykemie. Pacienty nechci strašit, ale je potřeba je informovat o průběhu nemoci. Česká republika patří k zemím s velmi vysokou kardiovaskulární mortalitou a morbiditou, a proto je také nezbytně nutné včasně podat antihypertenziva i statiny, motivovat pacienty k nekouření a pohybu. U jedinců ve věku kolem 40 let, kteří stále kouří, je totiž vysoké riziko infarktu myokardu. Bohužel představa mnohých nemocných je velmi zjednodušená. Oni vědí, že existují stenty, takže jim „dají hadičku do srdce“ a oni budou najednou zdraví. Výrazný vliv na lidské zdraví mají i psychologické faktory, současná nejistota, obava pacientů v předdůchodovém věku, jak budou žít dále.

Diabetici v naší ordinaci již mají mnoho komorbidit, kloubní potíže, manuálně pracují, nezvládají zátěž, hledají cestičky k invalidnímu důchodu, bojí se prodlužování doby k získání řádného důchodu. Navíc situace politická a světová vede k častému pesimismu, beznaději a podlehnutí dezinformátorům, kteří nabízejí jednoduchá řešení a podpůrné „léky“, které vyléčí všechny nemoci.

Takže i stav dobře spolupracujícího pacienta se postupně zhoršuje, zhoršuje se jeho motivace i kompenzace diabetu a je potřeba jej opětovně motivovat. Jak na to?

Mnohdy apeluji na rodinu – nemocným se rodí děti, vnuci, mají svatby v rodině, potřebují zhubnout a vypadat dobře na svatbě či křtinách a je dobré připomenout, že lepší kompenzace jim umožní žít prodloužený aktivní život s rodinou a zvyšuje jejich šanci na aktivní stáří a samostatnost do vysokého věku.

V poslední době se velmi zlepšuje spolupráce s kardiologickými centry. Existuje skupina informovaných nemocných s KV komplikacemi, kteří chtějí kvalitní terapii a jsou ochotni o ní diskutovat a zaplatit si ji. Mám radost, že mám možnost léčit moderními přípravky, GLP-1 agonisty či glifloziny, a že si pacienti mohou vybrat druh terapie, který jim maximálně vyhovuje.

Nicméně aby lékař mohl pacienty motivovat a remotivovat, musí být sám v dobrém duševním a fyzickém stavu, avšak dle Národního ústavu duševního zdraví 50 % všech českých lékařů trpí syndromem vyhoření. Není snadné proti tomu bojovat. Zdravý životní styl sama vedu, nekouřím, nemám hypertenzi ani DM, jsem zdravá a jsem „prase“, tzv. pracující senior, dle mých kolegů. Bohužel mnohdy nespím nebo spím málo, tedy mnohé symptomy vyhoření na sobě již pozoruji. Snažím se s tím bojovat, mám radost ze setkání s kolegy lékaři, tento víkend jsem strávila v Praze na úžasném sympoziu o terapii diabetu, studuji cizí jazyky a pravidelně sportuji. Nedávno jsem četla v Medical Tribune, že optimismus kombinovaný s pozitivním myšlením může zlepšit zdraví srdce až o 25 %! To je dobrá výzva.

Abych neskončila příliš optimisticky, ozývají se bohužel zprávy o regulacích ze strany pojišťoven, které určitě neprospějí duševnímu zdraví lékařů, a navíc zhorší kvalitu péče o pacienty.

Mezi nejosvědčenější motivační nástroje patří soustavná edukace pacientů nejen při běžné kontrole, ale zejména při skupinových sezeních, které pořádáme v naší ambulanci pravidelně každý měsíc. Zde si malá skupinka vybraných pacientů pod vedením školící dietní sestry navzájem sděluje zkušenosti se svým onemocněním, stravovací a pohybové návyky, porovnají si dietní chyby, na které je sestra upozorní a navrhne nápravu. Jeden druhému jsou navzájem motivací, zvláště pak při redukci hmotnosti, když poté v praxi vidí, že sice nepopulární, ale námi neustále omílané apelování na úpravu váhy opravdu funguje a vede k lepší kompenzaci.

Zejména u nemocných, léčených intenzifikovaným inzulinovým režimem, je výměna poznatků o úpravě dávek v závislosti na pohybové aktivitě či příjmu potravy velmi prospěšná. Stále totiž bojujeme s obavami některých pacientů upravit si dávky inzulinu dle aktuální situace. Dále se často setkáváme se zlozvykem přejídání se před sportem v rámci prevence hypoglykemie místo snížení dávky inzulinu. Snažíme se tedy, aby pacienti pochopili základní patofyziologický princip diabetu, vyvážený energetický příjem a výdej, a uměli si v běžných situacích sami poradit.

Taktéž pacientům připomínáme, že diabetes je nemoc progresivní, nesoucí s sebou spoustu jak mikrovaskulárních, tak makrovaskulárních komplikací, které sice nepřijdou hned, ale časem se mohou dostavit, pokud nebudeme v terapii od počátku důslední. U mnohých je problém vysvětlit, proč po nich chceme to či ono, když oni se vlastně cítí dobře a nic jim nechybí, zatímco nám se nelíbí jim nic neříkající laboratorní hodnoty. Pro úspěch léčby je základem spolupracující pacient, který musí pochopit, proč je potřeba něco změnit a co může nastat, pokud naše doporučení neuposlechne, a naopak co se zlepší, jestliže poslechne. Nejvíce pak pacienti slyší na redukci farmakoterapie jak stran diabetu, pak také hypertenze či dyslipidemie při redukci hmotnosti. Právě obezita nám zajišťuje největší podíl pacientů s diabetem 2. typu. Jen menší část našich diabetiků se pohybuje v pásmu „pouhé“ nadváhy. Procento normostenických pacientů je bohužel prakticky zanedbatelné.

Metoda „cukru a biče“ se mi neosvědčila. Ve své praxi jsem se opakovaně přesvědčila, že poskytování „nevyžádaných dobrých rad“, vyhrožování ani chválení nefunguje.

Motivačním nástrojem je náš způsob komunikace. Diabetes mellitus přináší vynucené, často nechtěné změny ve stravování, pohybové aktivitě, nově pravidelné užívání léků, aplikaci léků ve formě injekcí atp. Pacienty nezměníme, svým přístupem jim pouze můžeme pomoci změnu přijmout a zvládnout. Pokud umíme s lidmi dobře jednat, dokážeme je získat k tomu, aby své chování upravili tak, jak je potřeba. Pomůžeme jim změnu přijmout a zvládnout. Stáváme se „parťáky“ nebo „průvodci“ na cestě změny. To, že my víme, co bychom měli dělat, kdybychom byli na místě toho druhého, je k ničemu, musí si na to přijít ten druhý. Proto ani zde nefungují dobré rady. Daleko účinnější způsob je, když pacient na řešení přijde sám.

Velmi důležitý je náš vztah s pacientem. Vytváříme si ho celoživotně, při každém vzájemném setkání. Kvalitní vztah s pacientem znamená, že pacienta respektujeme jako člověka a on nám věří: jako lidem i jako lékařům – odborníkům. Věří, že způsob léčby, který pro něj vybereme, je ten nejlepší. Pacient je expertem na svůj život, jen on sám ví, jak jeho život doopravdy vypadá, proč ho žije právě tak. Má své zdroje, ze kterých může čerpat. Jen on sám ví, co může změnit a ovlivnit. Naopak my, jako lékaři, jsme experty na nemoc. Známe patofyziologii nemoci, ale není v našich silách pacienta změnit. Jsme schopni ho podporovat v posilování jeho sebevědomí, že změnu může udělat, a můžeme podávat informace (o které stojí), které mu pomohou svobodně se rozhodnout, že tuto změnu opravdu chce.

Z mých zkušeností z klinické praxe je nejdůležitější při ovlivnění pacientovy compliance zvolit správný způsob komunikace. Velmi účinnou metodou, která vede člověka ke změně, jsou tzv. motivační rozhovory. Vycházejí z respektujícího přístupu a rozvíjejí aktivní naslouchání.

Více si o daném tématu můžete přečíst v knížce Josefa Štefánka a Jozefíny Štefánkové Komunikace v diabetologické praxi (2020), která vysvětluje základní principy komunikace a obsahuje četné příklady z praxe, kazuistiky i cvičení.