Buněčná terapie u progresivní roztroušené sklerózy: hudba budoucnosti?

Většina pacientů s roztroušenou sklerózou (MS) dříve nebo později dospěje do progresivní fáze onemocnění, charakterizované narůstající neurologickou disabilitou. Do popředí zájmu se v posledních letech dostávají terapeutické intervence založené na strategii využití kmenových buněk. Ty mají imunomodulační a neuroprotektivní potenciál a jsou schopny nastartovat opravné procesy v centrálním nervovém systému (CNS), které mohou zmírnit nebo dokonce opravit poškození způsobená roztroušenou sklerózou. Ačkoliv jsou zkoumány různé zdroje těchto buněk, dosud největší základnu dat a nejrychlejší přechod z preklinického do klinického výzkumu je patrný u kmenových buněk pocházejících z kostní dřeně.

Filtrovaná kostní dřeň v hlavní roli

V malé proof-of-concept studii fáze I s akronymem SIAMMS (Study of Intravenous Autologous Marrow in Multiple Sclerosis) podstoupilo šest osob s progresivní MS proceduru, během které jim byla odebrána kostní dřeň a po filtraci ten samý den zas intravenózně aplikována do krevního oběhu. Roční sledování ukázalo, že pacienti tento přístup dobře tolerovali a že ukazatele disability a aktivity onemocnění se stabilizovaly nebo došlo k jejich zlepšení. Na základě těchto dat bylo designováno klinické hodnocení fáze II (ACTiMuS, NCT01815632), které v současnosti porovnává popsaný zákrok s placebem u 80 pacientů s progresivní MS. V obou těchto výzkumech byl nebo je předmětem zájmu jediný odběr a následná zpětná aplikace kostní dřeně.

Teoreticky vzato by opakovaná aplikace buněčné terapie mohla vést k ještě větším klinickým přínosům. Dosud ale nebylo zkoumáno, zda je takový přístup bezpečný. Přinést odpovědi bylo cílem extenze výše zmíněné studie (SIAMSS-II), které se zúčastnili čtyři z šesti pacientů zařazených do původního hodnocení. Tito čtyři pacienti podstoupili proceduru podruhé.

Proveditelnost opakovaného podání

Po kompletním interním vyšetření a virologickém screeningu bylo subjektům pod celkovou anestezií odebráno přibližně 500 ml kostní dřeně z lopaty kosti kyčelní. Po její filtraci a stanovení počtu jaderných a CD34 pozitivních buněk byla ten samý den aplikována v rámci dvouhodinové intravenózní infuze pacientům zpět. Tři dny po zákroku byli nemocní kontaktováni telefonicky a následně po 6 a 12 měsících podrobně vyšetřeni – krevní obraz, magnetická rezonance, celkové evokované potenciály, skóre EDSS (Expanded Disability Status Scale), MSFC (Multiple Sclerosis Functional Composite), MSIS-29 (Multiple Sclerosis Impact Scale).

Všichni čtyři pacienti celý zákrok dobře tolerovali, nebyla zaznamenána žádná závažná nežádoucí příhoda. Pokud se objevily nějaké komplikace, souvisely s chirurgickým zákrokem při odběru kostní dřeně. V porovnání s první studií SIAMMS nebyla pozorována významná změna počtu CD34 pozitivních buněk. Po mediánu 7,2 roku, který uplynul od prvního výzkumu, došlo u všech čtyř pacientů k progresi choroby (průměrné skóre EDSS se zvýšilo z 6,0 v SIAMMS na 6,5 v SIAMMS-II). V rámci jejich ročního sledování ve studii SIAMSS-II však zůstaly všechny sledované parametry disability nezměněny a zobrazovací vyšetření u nich neprokázala žádná nová ani aktivní ložiska v CNS.

Záměrem studie SIAMMS-II nebylo testovat účinnost opakované aplikace buněčné terapie pacientům s progresivní MS, k tomu budou třeba rozsáhlejší výzkumy. Cílem bylo ověření tohoto konceptu stran bezpečnosti a proveditelnosti a ten byl naplněn.

(red)