Moderní léčba dělá z mnohočetného myelomu chronické onemocnění

Prognóza mnohočetného myelomu (MM) se v poslední době dramaticky zlepšila, medián přežití se pohybuje kolem 8 let a někteří nemocní se dokonce dostávají do dlouhodobé remise. Většina pacientů díky tomu projde několika liniemi léčby. Za tímto úspěchem stojí, kromě autologní transplantace kostní dřeně, především moderní farmaka, včetně inhibitorů proteazomu nebo imunomodulačních látek. Právě evaluaci jejich přínosu se věnuje retrospektivní analýza italských autorů, která byla publikována letos, v časopise Anticancer Research.

Práce zahrnula data od celkem 949 nemocných, léčených pro MM nebo leukémii z plazmatických buněk (2 % nemocných ze souboru) v časovém období 1979–2014. Design studie tak dovoloval porovnat pacienty léčené před více než 20 lety tradičními postupy s těmi, kterým již byla podávána moderní léčiva. Medián věku nemocných byl 65 let, nejmladšímu pacientovi z kohorty bylo 22 a nejstaršímu 97 let. Pouze extramedulární onemocnění měla jen 4 % a známky renálního poškození byly pozorovány u 15 % nemocných ze souboru. Pacienti podstoupili medián 2 terapeutických linií (rozpětí 1–11), 26 % sledovaných osob nebyl podán žádný moderní přípravek, 22 % dostalo alespoň jednu tuto léčivou látku pouze v první linii, 24 % v první a jakékoliv následující linii a 28 % inovativní terapii obdrželo kdykoliv od druhé linie včetně. Vysokodávkovaná chemoterapie s následnou autologní transplantací kmenových buněk byla provedena 39 % pacientů.

Zatímco medián celkového přežití (OS) nemocných, kteří nedostávali ani jedno moderní farmakum, činil 3,4 roku, pacienti, kteří užívali inhibitor proteazomu nebo imunomodulační látku, dosáhli OS 5,9 roku. Signifikantně delší OS byl konstantní napříč analyzovanými podskupinami, stratifikovanými pomocí věku, stadia onemocnění, anebo míry poškození ledvin s tím, že mladší nemocní profitovali výrazněji než nemocní starší. Tento trend lze ovšem částečně vysvětlit redukcí dávky u starších pacientů, z důvodů obecně křehčího zdravotního stavu. Podávání nových léků zlepšilo jak prognózu jedinců, kteří podstoupili vysokodávkovanou chemoterapii, následovanou autologní transplantací kmenových buněk, tak těch, kteří tuto léčbu neabsolvovali.

Vzhledem k účinnosti moderní terapie se mění paradigma hodnocení jejího výsledku. Míra léčebné odpovědi totiž vzrostla během posledních 30 let z asi 55 na téměř 100 %. Cílem léčby tak již není dosažení celkové odpovědi, ale iCR, tedy imunofenotypové celkové odpovědi s úplným vymizením maligního klonu. Do budoucna se počítá s častějším zařazením imunomodulačních látek a inhibitorů proteazomu do léčebného schématu pacientů s MM, s použitím dalších generací uvedených přípravků a rovněž s prohloubením vědeckých poznatků v rámci této problematiky.