Jak se IgE podílí na rozvoji symptomů chronické spontánní urtikárie a jaké jsou výhledy do budoucna?

Chronická spontánní urtikárie (CSU) je definována jako náhle se objevující kopřivka a/nebo angioedém trvající minimálně šest týdnů, u kterých není možné určit jasný spouštěč (Zuberbier T et al., Allergy 2009). Primárními efektorovými buňkami zodpovědnými za jejich příznaky jsou žírné buňky – mastocyty (Bracken SJ et al., Front Immunol 2019). Celosvětová prevalence se pohybuje přibližně okolo 0,5–1 % (Maurer M et al., Allergy 2011). „Chronickou spontánní urtikárií trpí jeden ze sta dospělých jedinců či dětí,“ uvádí M. Maurer a pokračuje ve výčtu charakteristik této klinické jednotky: „Může být obtížně léčitelná, a proto často bývá zdrojem frustrací nejen pacientů, ale i jejich ošetřujících lékařů. Zhruba osm z deseti takto postižených osob není stran příznaků pod terapeutickou kontrolou“ (Maurer M et al., Allergy 2017). CSU má výrazný dopad na samotné pacienty, zároveň je ale velkou zátěží pro celou společnost (Maurer M et al., Allergy 2011).“

„Pokud se zamýšlíme nad tím, jak k těmto pacientům přistupovat a jak léčit jejich onemocnění, je potřeba si říci, co je naším cílem. Cílem je tyto osoby léčit tak dlouho, dokud jejich choroba úplně nezmizí. Tak to říkají naše doporučené postupy,“ zahajuje M. Maurer s tím, že terapeutický přístup je zaměřen zejména na profylaktická opatření a prevenci: „Chceme, aby pacienti mohli své onemocnění kontrolovat pomocí medikace, kterou jim předepíšeme, a zároveň je chceme naučit monitorovat efekt terapie. To je absolutní základ přístupu k managementu této choroby.“

V případě terapie cílené na IgE je třeba zmínit tři různé cesty, jak se IgE podílí na vzniku symptomů CSU. Prvním mechanismem je skutečný autoimunitní účinek – dojde k zesíťování (cross-linking) IgE receptorů autoantigeny, které se na IgE vážou. „Mastocyty se tím aktivují a následná kaskáda reakcí uvnitř buňky ve finále vede k degranulaci s uvolněním mediátorů do okolí buňky,“ popisuje M. Maurer. Hlavními zúčastněnými mediátory jsou histamin, cytokiny, chemokiny, proteázy a další. Ty jsou pak zodpovědné za symptomy CSU – svědění, kopřivku a angioedém (Wernersson S, Pejler G, Nat Rev Immunol 2014). Je to jasný autoimunitní mechanismus, který má ale zároveň známky alergie, a proto se někdy nazývá autoalergická reakce nebo také autoimunitní odpověď typu I.

Další cestou, která je za příznaky CSU zodpovědná přibližně u třetiny pacientů, je aktivace mastocytů prostřednictvím zesíťování IgE receptorů protilátkami třídy IgG (autoimunitní odpověď typu IIb), které opět vede k degranulaci žírných buněk s následným rozvojem symptomů. „Možná se teď ptáte, jakou roli v tomto procesu hraje IgE? Velmi významnou, protože je hlavním faktorem regulujícím expresi IgE receptorů. Čím větší množství IgE, tím vyšší exprese IgE receptorů, které jsou pak cílem těchto IgG autoprotilátek,“ vysvětluje M. Maurer.

Posledním mechanismem vedoucím k projevům CSU je opět autoimunitní odpověď typu IIb. Cross-linking je v tomto případě opět zprostředkován IgG protilátkami, které se ale tentokrát vážou na IgE navázaný na povrchu mastocytu. Tento mechanismus je poměrně vzácný, vyskytuje se u 5–10 % pacientů.

Z výše zmíněného vyplývá, že terapie CSU má cílit na IgE, jejich eliminaci a neutralizaci. „Je to terapeutický přístup, který pacientům s chronickou spontánní urtikárií pomůže k úlevě od symptomů. Představili jsme si tři různé cesty degranulace mastocytů, ve kterých je zahrnut IgE receptor a buď přímo, nebo nepřímo v nich hraje také roli volné IgE,“ uzavírá M. Maurer.

(red)