Pandemie a dysmorfie aneb jak COVID-19 ovlivnil „body image“?

Pandemie a dysmorfie aneb jak COVID-19 ovlivnil „body image“?

„Lidé byli odnedávna fascinováni odrazy své tváře ve vodě, v zrcadle či portréty na plátně. Pandemie COVID-19 výraznou měrou přispěla k tomu, že jsme se stále více začali sledovat nejen na sociálních sítích, ale i při on-line setkáních a videokonferencích. Virtuální svět, ve kterém jsme se najednou všichni ocitli, přinesl mimo jiné to, že jsme byli nuceni se dívat na svůj obličej zkreslený optikou kamery v počítači nebo chytrém telefonu. Bylo to pro nás nezvyklé, protože za normálních okolností se na sebe během pracovního dne díváme většinou jen po omezeně krátkou dobu. A tak se logicky začala objevovat otázka, zda to, co vidíme, odpovídá realitě,“ konstatovala S. AlBargawi a dodala, že přechod z trojrozměrné do dvojrozměrné dimenze vytváří optické iluze a vede k negativnímu sebevnímání. Mezi faktory, které ovlivňují vzhled na monitoru počítače nebo displeji telefonu, patří ohnisková vzdálenost, vzdálenost od kamery, světla, stíny apod.

Jak dále připomněla, pandemie nepříznivě zapůsobila na psychickou pohodu mnoha jinak zdravých lidí. „Nepochybně došlo k nárůstu úzkosti ze smrti, nejistoty či psychosociálního dsitresu a depresí souvisejících s karanténními omezeními nebo s častějšími interakcemi na sociálních sítích a v online prostoru,“ uvedla S. AlBargawi. Co se týká psychiatrických onemocnění, jedna ze studií zase popsala zhoršení závažnosti deprese, generalizované úzkostné poruchy a tělesných dysmorfických poruch (BDD – body dysmorphic disorders) ve srovnání s listopadem 2019 (Quittkat HL et al., Front Psychol 2020). „Domácí izolace totiž může vést k tomu, že začneme upírat větší pozornost na konkrétní části těla, což způsobuje exacerbaci dysmorfie,“ poznamenala přednášející. Podle jiné práce pak více než třena nemocných s BDD během pandemie inklinovala k plastické operaci, a to i navzdory tomu, že si byli vědomi možných rizik, zatímco u jedinců bez dysmorfických poruch to bylo necelých 7 % (Gelidan AG et al., Plast Reconstr Surg Glob Open 2020).

S. AlBargawi rovněž upozornila na průzkum mezi více než stovkou dermatologů působících v USA, ze kterého vyplynulo, že pandemie přinesla zvýšení počtu kosmetických konzultací o více než 40 %, přičemž takřka polovina dotazovaných uvedla, že častým důvodem k vyhledání péče bylo používání videokonferenčních hovorů. Pacienti se zajímali především o řešení vrásek v horní části obličeje, tmavých kruhů pod očima, pigmentových skvrn nebo stárnutí pokožky krku (Rice SM et al., Int J Womens Dermatol 2021). „Je zřejmé, že sebevnímání lidí se změnilo poté, co byli nuceni se na sebe dívat delší dobu prostřednictvím virtuálních platforem a sociálních médií,“ komentovala S. AlBargawi. Vzápětí položila řečnickou otázku, jak rozpoznat dysmorfii a jak ji odlišit od BDD, přičemž odkázala na metaanalýzu Nory Kuck et al., publikovanou v BMC Psychiatry 2021. Ta připomíná, že dysmorfie je stav, kdy má část těla jiný tvar než normální, pacient však není posedlý svým nedostatkem, je spokojený, má náhled a realistická čekávání. Naproti tomu v případě BDD se postižený jedinec prakticky neustále zabývá domnělými vadami vzhledu svého těla, kterým přikládá neúměrně velký význam a snaží se je svým chováním skrýt, korigovat nebo kontrolovat. Tito lidé, ačkoli nemají žádné fyzické postižení, bývají jen málo spokojení a jejich očekávání jsou nerealistická. Jak upozornila S. AlBargawi, v souvislosti s covidovou pandemií a častějšími videokonferencemi byla skloňována tzv. zoomová dysmorfická porucha. „Podle mého ale nejde o skutečnou tělesnou dysmorfickou poruchu, protože k ní došlo právě v éře koronavirových opatření, a z oprávněných důvodů, kdy lidé trávili dlouhý čas na virtuálních schůzkách,“ poznamenala přednášející s tím, že naopak již před pandemií se začala objevovat tzv. snapchatová dysmorfie související s používáním filtrů pro úpravu vzhledu, která vykazuje typické rysy BDD. „Tito lidé chtějí vypadat jako na upravených, naprosto nereálných obrázcích sebe sama,“ komentovala S. AlBargawi.

Co se týká BDD, je podle ní důležité nejprve správně identifikovat takto postižené pacienty, mimo jiné i s využitím guidelines a standardizovaných dotazníků, a vysvětlit jim, že jde o nemoc, která se dá léčit a zvládnout, zejména s pomocí psychiatra. „Měli bychom se snažit je přesvědčit, že jim multidisciplinární péče ušetří spoustu zbytečných kosmetických procedur, peněz, času a úsilí vypořádávat se s nízkou osobní spokojeností,“ zdůraznila přednášející a dodala, že s nemocnými s BDD je potřeba zacházet s velkou opatrností a že je nutné u nich minimalizovat postupy, které by je neuspokojovaly.

„Pokud jde o pacienty se ‚zoomovou dysmorfií‘, myslím si, že jim především dlužíme vysvětlení, že jejich tvář snímaná na zoomu nebo jiných podobných platformách neodráží realitu a že přední kamery na počítači či mobilu mění proporce obličeje. Zkrátka a dobře musíme myslet na to, že dlouhodobý pohled na takto zkreslený obraz může vyvolat kritické hodnocení svého vlastního vzhledu,“ uzavřela S. AlBargawi.

(red)