Žhavé novinky o průzkumu vyhoření kardiologů

Během proudu virtuálních sdělení zaznělo na letošním kongresu American College of Cardiology (ACC) z Chicaga (vlastně z univerzitního kampusu v Columbusu) i zaznamenáníhodné shrnutí druhé vlny průzkumu, realizovaného Ohijskou státní univerzitou mezi kardiology – členy ACC, v němž lékaři po několika letech opět reagovali na dotazy týkající se rizika psychického vyhoření v souvislosti s výkonem svého povolání. Je značné a narůstající. A v těchto pandemických dobách se velmi pravděpodobně ještě dále zvyšuje. Co ukázal průzkum?

Studie o hrozbě vyhoření u kardiologů

Psychické vyhoření se definuje jako fyzické či emocionální vyčerpání, osobní vnímání nedostatku úspěchu a narůstající cynismus či lhostejnost. U severoamerických lékařů se tyto příznaky objevují častěji než u obecné populace. Vedou často ke snižování kvality poskytované péče, produktivity práce, spokojenosti pacientů s ošetřením i zvýšeným nebezpečím vzniku závislosti na alkoholu či jiných látkách, narušení interpersonálních vztahů, chybovosti při odborných činnostech a depresí či sebevražedného jednání.

Členka řešitelského týmu Mehta LS et al. (2019 Well Being Study, prezentováno na kongresu ACC dne 28. března 2020) ve svém online vysílání uvedla, že během pandemie, jakou právě zaznamenáváme, mezi zdravotníky a dalšími pracovníky v první linii výrazně vzrůstá stres a silné pocity paniky, obav a strachu (a to dozajista nejen ve Spojených státech amerických). A proto výsledky loni realizovaného – a ne právě optimisticky vycházejícího – průzkumu mohou velmi pravděpodobně být již nyní překonány aktuálními stresovými situacemi. Nicméně i tak oproti předchozí vlně průzkumu z roku 2015 hlásilo v roce 2019 psychické vyhoření o 32 % amerických kardiologů více.

Další zajímavé údaje o psychickém tlaku na kardiology a kardioložky

Dotazníkového šetření se zúčastnilo 2 025 kardiologů (z toho 362 žen), z nichž vyhoření uváděla více než třetina (a dalších 44 % zaškrtlo možnost „pociťuji stres, avšak nikoliv vyhoření“). Oproti šetření z roku 2015 klesl podíl kardiologů, kteří nehlásili žádnou formu psychického vyhoření z 23,7 % na 20,7 %, zatímco procento těch, kteří na sobě tento fenomén zaznamenali, vzrostlo z 26,8 % na 35,4 % (23,9 % z nich přitom zaznamenalo 1 nebo 2 příznaky vyhoření a 9,9 % chronické vyhoření a frustraci z práce). Do tohoto průzkumu byly nově zařazeny i otázky na chybovost v práci a touhu změnit zaměstnání. Kardioložky uváděly psychické vyhoření významně častěji (p ≤ 0,001) než kardiologové (45,3 % vs. 33,5 %) a obecně byly tyto obtíže výraznější u odborníků zhruba v polovině kardiologické kariéry, než tomu bylo u mladších kolegů (45,3 % vs. 35,4 %). Služebně starší kardiologové uváděli vyhoření ve 31,5 % případů. Není překvapením, že nejvyšší míra psychického vyhoření byla zaznamenána u lékařů pracujících ≥ 60 hodin týdně (hlásilo jej 41,5 % z nich) a lékařů, kteří uváděli, že svou činnost vykonávají v „hektickém pracovním prostředí“ (59,5 % vyhořelých). Plných 8,6 % respondentů přiznalo, že v práci již učinili závažnou odbornou chybu, což bylo nejčastější právě u osob, které ve svých odpovědích zmiňovaly vyhoření (58,3 %) a stres (33,1 %). Z 315 účastníků průzkumu, kteří uváděli, že plánují změnit své aktuální zařazení, trpělo dle svého hodnocení vyhořením plných 58,1 %. Jak uvedla autorka prezentace, tento výzkum ukazuje i to, že u kardiologů k vyhoření pravděpodobně vede i prohlubující se elektronizace práce a přebujelá administrativa, které lékaře odvádí od „živého“ kontaktu s pacientem.

Pro starší kardiology tato témata asi nejsou nic až tak nového a též „čerství“ lékaři již pravděpodobně něco podobného při své práci pociťují. Výsledků průzkumu by se ovšem neměla zaleknout ani nejvíce ohrožená skupina – kardiologové (a především kardioložky) ve střední fázi své odborné kariéry. A možná by je vůbec neměli číst medici o kardiologické specializaci uvažující. Nebo doufat, že se i u nás již brzy přikročí k omezení administrativní zátěže, tlaku na kvantitu výkonů a snížení objemu vedlejších činností, tak jak o tom hovořili odborníci na letošním kongresu v USA. Už nyní je možné se soustředit na to, co je v této souvislosti důležité – pozorné a empatické naslouchání lidem (nejen pacientům, nýbrž i zdravotníkům) a vzájemná podpora v časech krizí. Ale to pochopitelně neplatí jen o kardiologických odděleních.

Redakčně zpracováno ze sdělení, které na kongresu ACC 2020 virtuálně přednesla:
Laxmi S. Mehta, MD
ACC’s Membership Commitee and Workgroup on Wellness; Ohio State University Wexner Medical Center, Columbus, USA