Souvislost mezi střevní dysbiózou a progresí disability potvrzena

Co je vlastně mikrobiota a mikrobiom? První z pojmů představuje souhrn všech mikroorganismů žijících v/na lidském těle, zatímco ten druhý je označením pro jejich genetický materiál. Je velmi dobře známo, že většinu těchto mikroorganismů tvoří bakterie ve střevě, proto se často mluví pouze o střevní mikrobiotě/mikrobiomu. Lidský organismus s ní žije v symbióze, protože pro něj plní důležitou roli v regulaci imunitního systému. Na animálních modelech byla prokázána spojitost mezi různými onemocněními centrální nervové soustavy (CNS) a střevním mikrobiomem, mluví se proto o „ose střevo–mozek“. U člověka nejsou data dosud příliš jasná, ale několik prací prokázalo, že pacienti s některými neurologickými onemocněními (roztroušená skleróza, Parkinsonova a Alzheimerova nemoc, autismus) mají změny ve střevním mikrobiomu. Tento stav se nazývá dysbióza a může jít buď o zvýšený počet potenciálně patologických bakterií, snížený počet potenciálně prospěšných mikroorganismů nebo o celkově sníženou diverzitu.

Střevní mikrobiom a roztroušená skleróza

Na myším modelu roztroušené sklerózy (MS) – experimentální autoimunitní encefalomyelitidě (EAE) – bylo prokázáno, že modulace střevního mikrobiomu může ovlivňovat průběh choroby. Příkladem je studie s jednovaječnými dvojčaty potkanů publikovaná v roce 2017. Ukázala, že transplantace střevního mikrobiomu potkanů s MS/EAE zdravým dvojčatům vedla u těchto jedinců k významně vyšší incidenci MS/EAE. To ale nebylo prokázáno při transplantaci mikrobiomu od zdravého jedince (Berer K et al., Proc Natl Acad Sci USA 2017).

Četné studie zkoumající střevní mikrobiom u lidských pacientů s MS měly dosud většinou průřezový design, a to s sebou přinášelo určité limitace. Ve většině z nich byl prokázán rozdíl ve výskytu specifických druhů bakterií u nemocných s MS oproti zdravým kontrolám. Nicméně výsledky jednotlivých výzkumů jsou velmi rozmanité a liší se i mezi sebou. Stejně tak byl pozorován rozdíl ve výskytu specifických druhů bakterií u jednotlivce s MS v čase. Jako lepší přístup se ukázalo zkoumání větších klastrů mikroorganismů (tzv. enterotypů) a jejich zastoupení v čase v rámci longitudinálního sledování. Takových výzkumů ale dosud mnoho neproběhlo, a proto nebylo možné vyvodit jasné závěry o vztahu střevní dysbiózy a zhoršování disability pacientů s MS.

Každý má svůj enterotyp

Arumugam a Raes v roce 2011 (Arumugam M et al., Nature 2011) definovali tři typy klastrů střevní mikrobioty (enterotypy), jejichž názvy jsou dány nejvíce zastoupenou taxonomickou jednotkou bakterií: Bacteroides 1 (typicky u osob se západním způsobem stravování), Prevotella (většinou u diety s vysokým podílem vlákniny) a Ruminococcus (typicky u lidí s dlouhou střevní pasáží). Později byl přidán další enterotyp, Bacteroides 2, charakteristický nízkou rozmanitostí, nízkým počtem baterií a chudým zastoupením rodu Faecalibacterium, který je považován za zdraví prospěšný. Jde tedy o dysbiotický enterotyp, jehož výskyt byl pozorován u obézních jedinců, u osob se zánětlivým onemocněním střev či s depresí (Vandeputte D et al., Nature 2017).

Longitudinální pětileté sledování

Prezentována byla data z longitudinální, prospektivní studie, která sledovala kohortu pacientů s relaps-remitentní a primárně progresivní MS (RRMS a PPMS) po dobu čtyř až pěti let. Pacienti nesměli v nedávné době před zařazením užívat antibiotika, kortikosteroidy a nesměli trpět chronickým onemocněním gastrointestinálního traktu. Vstupně a po třech měsících pacienti odevzdávali vzorek stolice, který zmrazili ihned po odběru, a při transportu musel být zachován teplotní řetězec. V rámci všech návštěv byli pacienti neurologicky vyšetřováni, byla hodnocena disabilita prostřednictvím Expanded Disability Status Scale (EDSS), manuální zručnost a chůze. Pacienti také vyplňovali různé dotazníky týkající se životního stylu, diety, stolice, užívaných léků apod. Všechna tato vyšetření následně proběhla po jednom roce, čtyřech a pěti letech sledování.

Hodnotilo se zhoršení disability pomocí tzv. EDSS-Plus, tedy kromě EDSS také výsledky testů T25FW (Timed 25 Foot Walk) a/nebo 9-HPT (9-Hole Peg Test). Výsledky se potvrzovaly po dalších minimálně šesti měsících a musely přetrvávat až do uzavření sledování v rámci studie.

Bacteroides 2 jako prognostický biomarker?

Zařazeno bylo 111 pacientů, z nichž 86 trpělo RRMS a 25 mělo PPMS. Interferon-beta dostávalo 27 nemocných, ostatní byli vstupně bez léčby a z nich více než polovina nedostávala v minulosti žádnou léčbu. Po mediánu sledování 4,4 ± 0,77 roku došlo u 39/95 pacientů ke zhoršení EDSS-Plus (někteří pacienti vypadli ze sledování a nebylo možné zhoršení potvrdit). Z hlediska střevního mikrobiomu byl u těchto osob při vstupním vyšetření významně více zastoupen enterotyp Bacteroides 2 oproti nemocným, u kterých ke zhoršení disability během sledování nedošlo. Zároveň signifikantně větší počet osob se vstupním enterotypem Bacteroides 2 měl na konci horší výsledky EDSS-Plus v porovnání s osobami s jinými enterotypy. Asociace enterotypu Bacteroides 2 s progresí disability byla ale prokázána pouze u RRMS, nikoliv u PPMS. Tento enterotyp tedy představuje potenciální prognostický biomarker zhoršování disability, ale budou ještě nutná další potvrzující data od větších počtů nemocných.

Další analýzy potvrdily, že na zhoršení EDSS-Plus neměly vliv žádné další sledované faktory, jako je roční míra relapsů, typ léčby modifikující chorobu, životní styl, body mass index či dieta.

Redakčně zpracováno z příspěvku „Gut microbiota composition is associated with disability worsening in MS“, který v rámci kongresu European Academy of Neurology 2022 přednesla:
Ayla Pauwels, MD, PhD
Department of Neurology, Vrije Universiteit Brussel, Belgie