Partnerství lékaře a pacienta – ne jen prázdná fráze

Ve Spojených státech amerických se dbá na to, aby zdravotní péče poskytovaná pacientům respektovala jejich individuální přání, potřeby a hodnoty, aby také pružně reagovala na jejich změny a aby zajistila i to, že veškerá klinická rozhodnutí budou vedena v souladu s hodnotovým systémem daného pacienta (The United States Institute of Health).

Co si přejí pacienti a co poskytovatelé péče?

Výzkum spolku PatientView Global Advocate Group ukázal, že pacienti si mimo jiné přejí, aby se léčebné strategie orientovaly na potřeby nemocného, aby byla zachována spravedlivá úhradová politika léčiv i léčebných výkonů, aby s nimi lékaři lépe komunikovali o výsledcích klinických studií, aby lidem byly dostupnější hodnotné nové léky a aby léčba pro ně byla bezpečná.

Na cestě ke správnému přizpůsobení léčby pacientovi a budování vyváženého vztahu s ním leží mnoho překážek. Některé mohou být na straně pacienta (nespokojenost s výsledkem léčby, snížená kvalita života, vnímání osobního a společenského benefitu léčení či odlišná očekávání rodiny nemocného), jiné na straně poskytovatele péče (možnost optimalizace péče v kontrastu s  finančními možnostmi pracoviště, odosobněná „tabulková“ hlášení o výsledcích léčby) a některé i na straně výrobců léčiv (maximalizace profitu, pokyny regulačních orgánů, nespolupráce s pacientskými skupinami).

Od lékařů se očekává, aby zajistili, že pacient rozumí informacím o prognóze onemocnění, chápe povahu cílených terapií a aby i budovali vztah postavený na vzájemné důvěře, a to i přesto, že pacient často naslouchá informacím z nejrůznějších zdrojů, vyhledává konzultace u jiných odborníků nebo i přistupuje na alternativní způsoby léčby. Tato situace je jistě složitá, a čím nižším stupněm empatie lékař disponuje, tím problematičtěji může chápat, že očekávání nemocného nebo i jeho rodiny jsou jiná, než je tomu u zdravotníků. Se zvyšující se technologizací medicíny a používání stále většího množství technických a komunikačních prostředků se vytrácí přímá lidská komunikace, což budování vztahu lékaře s pacientem také právě nepomáhá. S nástupem technologií a nových metod se proměňuje i pozice lékaře, a koneckonců i jeho klientů. Zatím můžeme jen odhadovat, kam povede a k čemu přispěje sběr a zpracovávání zdravotních údajů (“big data“) nebo analýzy individuálního genomu, stále dostupnější i laikům.

Vidíme věci ne takové jako jsou, ale tak, jací jsme my

Vnímání a práce lékaře zaměřeného na nemoc mohou být podstatně jiné, než u lékaře zaměřeného na pacienta nebo na celou komunitu. Světová zdravotnické organizace nabádá zdravotníky k tomu, aby oni byli hlavním poradcem pro své klienty a snažili se ovlivňovat jejich myšlení, aby oni byli hybatelem změn, které například u léčby onkologických onemocnění vždy povedou ke vzniku a prosazení racionálních léčebných postupů a jejich účinného využívání, a to nejrůznějšími cestami cílené vzájemné komunikace.

Správné zaměření léčby na pacienta je možné detekovat zodpovězením následujících otázek: „Opravdu poskytujeme pacientům nadstandardní péči?“, „Zvyšuje se průběžně schopnost lékařů poskytovat pacientům lepší a lepší péči?“, „Jsou nemocní vskutku plně integrovaní do všech procesů plánování léčby i vyhodnocování jejích výsledků?“ a „Spolupracují naši lékaři intenzivně s pacientskými spolky a sdruženími?“. Rozvíjení dobrých vztahů s pacientskými skupinami může v práci pomoci i lékaři – může lépe odhalit témata, o nichž si přejí nemocní trpící daným onemocněním hovořit, snáze odstraňovat bloky v komunikaci s těmito osobami, může dosahovat lepších výsledků v compliance léčby i follow-up v klinických studiích i šířit spolehlivé informace o výsledcích výzkumů dané nemoci. K tomu je samozřejmě nezbytné povědomí o těchto lokálních pacientských organizacích, ochota s nimi komunikovat, spolupráce pracoviště lékaře při těchto aktivitách a dlouhodobá angažovanost v této oboustranně prospěšné činnosti. Jen tehdy pacienti pochopí, že jsou v centru zájmu svých lékařů a budou vnímat hodnotu, kterou jim zdravotníci poskytují.

Ve světě existují i pokusy působit na hřišti samotných pacientů a tak sdělovat podstatné informace bez ostychu a stresu z nemocničního prostředí. Vyškolení pracovníci tak například dělají zdravotní osvětu v kadeřnictvích, kde diskutují s pozvanými zástupci pacientských zájmových skupin či přímo s pacienty nebo pořádají jiné společenské akce, jen aby mohli komunikovat přímo v centru běžného života svých klientů a zodpovídat jejich palčivé otázky v civilní atmosféře. Dovedou tak z těchto pacientských skupin vytvořit své cenné konzultanty i spolehlivý kanál informací proudících od odborníků k laikům. Zástupci těchto organizací se tak doslova stávají pro lékařskou komunitu laickými „key opinion leadery“ v dané oblasti. A zdravotníci pro své klienty autoritami, které se před nimi neschovávají do ordinací a za sterilní roušky.

Skutečným objevem není poznávání nových krajů, ale pohled na své okolí novýma očima

Tento citát Marcela Prousta je možné vztáhnout i na budování dobrého vztahu lékaře a pacienta, mnohdy velmi vážně nemocného. To zdravotníci musí být v první řadě schopni změnit svůj pohled na svůj protějšek, bez ohledu na okolnosti. Jistě, budování jejich vztahů s nezdravotníky není jednoduchý ani konečný proces. Naopak, je to nekonečná práce plná větších, menších a někdy i žádných úspěchů. Ale vzdát se nesmí. Pacienti ani pacientské organizace ji nevzdají.

Redakčně zpracováno ze sdělení, které na 24. Výroční konferenci Slovenské urologické společnosti SLS v Trenčianských Teplicích přednesl:
Virgil H. Simons, MPA
Zakladatel a president The Prostate Net & The Prostate Net Europa
Newark, USA