Jak diabetologové nejraději „dobíjejí baterky“?

Odpočíváte dostatečně? A jak nejraději „dobíjíte baterky“?

Každý z nás je v dnešním světě vystaven narůstajícímu stresu a časové tísni, proto je také čím dál větší potřeba si udělat čas i na aktivity, které nás opětovně uvedou do relativní pohody a nastolí alespoň na chvíli vnitřní klid.

Denně ve své ambulanci vyslechnu mnoho lidských příběhů, někdy jsou veselejší, jindy smutnější. Některé dny jsou náročnější, jindy naplněny lehkosti bytí.

Po náročném týdnu si velmi ráda jdu provětrat hlavu procházkou po okolí, odjedu za město do přírody, do lesa. Vždyť chůze přírodou je ta nejlepší bezplatná nabíječka. Pokud je příhodná konstelace hvězd a vím, že se nikam nespěchá, přiberu na své toulky i svůj fotoaparát. Je-li počasí nepříznivé, odebírám se do světa fantazie. Co si pod tím máte představit? Představte si, že si uvařím dobrý čaj či kávu, pohodlně se usadím do křesla a začtu se do knížky či oživím tanec se svými barvami.

Je-li času méně a potřebuji hlavu po náročném dni provětrat rychleji, jdu se projít alespoň ulicí a pozoruji město a jeho šum. Nedíváme-li se jen do země a nesoustředíme-li se jen na svou automatickou chůzi, je město také určitou bezplatnou nabíječkou.

Obecně platí pro nás všechny: dělejme to, co máme rádi, o čem víme, že i v té divoké době nám dobije zase na chvíli baterky. Udržovat homeostázu je pro naše zdraví to nejpodstatnější a každý máme svůj rytmus a svůj směr, jak se naladit do pohody a na chvíli opět nalézt vnitřní klid.

Odpočíváte dostatečně? A jak nejraději „dobíjíte baterky“?

Odpočinek je, dle mého názoru, nedílnou součástí našeho života. Pokud si na odpočinek nenajdeme čas, tak nás práce plně pohltí a časem nás přestane bavit a naplňovat. Jsou různé formy odpočinku. Pasivní, rozuměj válení se u moře, je fajn. Také se mu jednou za čas nebráním, ale úplně pasivní vydržím vždy maximálně pár dní. Většinou to bývá po náročném programu s minimem spánku. Preferuji odpočinek aktivní. Mám rád sport. Donedávna jsem hlavně jezdil na kole. Protože jsem na něm jezdil do práce a z práce, nebylo problémem najet i 8 000 km za rok.

V posledním roce jsem pohybové spektrum rozšířil. Občas si jdu zaběhat, s přítelkyní chodíme do posilovny na kruhový trénink. Ten je velmi komplexní, člověk zatěžuje různé svalové partie a trenér dělá trénink velmi pestrý a zajímavý, takže se nikdy nestane, že by bolely stejné svalové partie – pokaždé si stěžuji na něco jiného. Ale musím říci, že ten pocit, když se vrátím z běhu, kola nebo kruhového tréninku a hlavou mi začnou lítat endorfiny, je k nezaplacení. Krásně se mi potom spí.

A ještě jednu formu relaxace jsme s přítelkyní objevili. Saunu. Tu vřele doporučuji naprosto všem. Stačí dvě hodiny jednou týdně a budete spát jako mimina. Absolutně to nemá chybu. Zjistil jsem, že moje tělo teplotní rozdíly miluje. Takže se střídavě prohřívám a ochlazuji a cítím se svěží a mladší.

Každý potřebuje relaxovat. A je vcelku jedno, jestli aktivně nebo pasivně. Život totiž není jenom práce. Odpočívejte, jak je Vám milé. Hlavně na odpočinek nezapomínejte. Bez něj budou Vaše pracovní výkony poloviční.

Odpočíváte dostatečně? A jak nejraději „dobíjíte baterky“?

V duchu dnešní doby bych měla napsat, že denně ujdu 10 000 kroků, 3× týdně jezdím na kole, 2× týdně chodím do posilovny a dovolené trávím v exotické cizině. Ale vraťme se k baterkám. Abyste potřebovali baterky nabít, musíte je nejprve vybít. Takže se snažím především o to, abych baterky nevybíjela. Patřím do věkové kategorie 70+. Mnozí moji vrstevníci se utápějí v depresi, považují stáří za smutnou kapitolu života, plnou nemocí a samoty. Já mám naopak pocit, že mi tento věk dává spoustu svobody, dělám jen to, co dělat chci. Ubylo mi rodinných povinností, děti vyrostly, vnoučata si půjčuji proto, abych je rozmazlovala, úkoly s nimi zásadně nedělám.

Hodně času trávím v práci, v průměru 300 hodin každý měsíc. Nestavím práci do protikladu k volnočasovým aktivitám, do práce chodím dobrovolně, dávno bych už nemusela, medicína mne ale stále baví a komunikaci s pacienty mám ráda.

Pokud nepracuji, dělám úplně obyčejné věci, starám se o domácnost, o dům, poměrně dost času trávím s šestiletou vnučkou. Říká se, že ženy nemají koníčky. Já jednu slabost mám. Mám ráda umění, konkrétně malířství, zejména české malířství 20. století. Hodně o něm čtu, chodím na výstavy, občas si nějaký obrázek i koupím. Takže pokud si doma večer sednu do křesla, dívám se na protější zdi na bretaňské pobřeží s bárkami od Jana Zrzavého, na zajímavou abstraktní malbu od Františka Kupky nebo na vtipný obrázek benátských gondol od Adolfa Borna.

Během dovolených, jako ostatně téměř všichni, cestuji. Nevyhledávám daleké destinace, svůj dávný dětský sen vidět egyptské a mayské pyramidy jsem si splnila již před lety. Cestuji po Evropě, tu ostatně považuji za nejpestřejší a nejkrásnější kontinent. Nejvíc času trávím v Německu, miluji bavorská historická města, okolí řeky Rýn, severní německé pobřeží. I v naší zemi je mnoho krásných míst, v poslední době mne zejména baví učit vnučku poznávat historickou Prahu.

A co bych poradila svým kolegům? Pracujeme v pomáhající profesi, denně se potkáváme s nevyléčitelně nemocnými, často se setkáváme se smrtí, v době covidové jsme si všichni sáhli doslova až na dno. Uchovejme si radost ze života, radost i z maličkostí, nezapomeňme se smát. Slovy Miroslava Horníčka: „Člověk, který se směje, je jako baterka, která se nabíjí“.

Odpočíváte dostatečně? A jak nejraději „dobíjíte baterky“?

Dle mého názoru je nejlepším způsobem kompenzace práce lékaře pohyb. Možností je hodně, ale může být problém časového propojení s pracovními i domácími aktivitami. Protože bydlím pár kilometrů za městem, osvědčila se mi jízda na kole do práce a domů. Ráno se v pedálech rychle proberu a odpoledne si užívám krásy Vysočiny a oddělím pracovní a soukromou část dne. Navíc to nestojí o mnoho více času než jízda autem. V zimě, tedy pokud je sníh, chvátám z práce do běžecké stopy. Od druhé poloviny ledna, kdy se již prodlužuje den, se dá za světla stihnout pár kilometrů.

Dalším výborným způsobem relaxace je práce na zahradě. Vidím za sebou výsledky mého snažení a odměnou mi jsou i nejrůznější dobroty, které během léta a podzimu uzrají. Společnost mi dělají naši mazlíčci, máme doma kocoura a dvě kočky. Čas prožitý s nimi je také fajn. Pokud již máme více volného času, tak na duši výborně působí různé výlety do okolí, ať již pěší či na kole. Nejlepším způsobem relaxace jsou potom aktivní prodloužené víkendy s rodinou, v zimě lyžařské či během roku turistické nebo poznávací.

A co bych doporučil kolegům? Nezapomínat na sebe, věnovat se koníčkům, které nás baví, a prožít hodně času se svými blízkými.

Odpočíváte dostatečně? A jak nejraději „dobíjíte baterky“?

Na medicíně nás učili mnoho užitečných i méně potřebných informací, jak zlepšovat zdraví jiných, ale jak udržet své vlastní tělo a duši ve skvělé kondici, o tom se nikdo nezmínil. A přitom vyčerpaný lékař či přepracovaná sestřička obdiv žádného pacienta nezískají. Ti chtějí nejenom odborně zdatný zdravotnický personál, ale také empatické, usměvavé, milé, příjemné a přiměřeně hovorné zdravotníky. A co teprve doma! Ani tam nikdo netouží po nekomunikujícím bručounovi!

Odpočinek, relaxace, „dobíjení baterek“… Jak krásně ta slova zní! Ale jak si s nimi poradit? V práci člověk stráví víc než běžných 8 hodin 5× týdně, po doběhnutí pracovního maratonu je třeba se ještě postarat o rodinu a pak jít v přijatelnou dobu spát. Kde najít nějaký ten čas pro sebe?

Už v době své časné dospělosti jsem spíš podvědomě začala tušit, že má záda asi nejsou úplně v pořádku, a táhlo mě to k aktivitám na pomezí sportu a rehabilitace – k józe a později i k pilatesu. Někdy možná už před 20 lety jsem objevila zajímavé a pro mě velmi příjemné hodiny power jógy a pilatesu tehdy velmi mladé cvičitelky, vzděláním fyzioterapeutky, a zůstala jsem jí věrná do dneška. Nejednou jsem využila i možnosti intenzivnějšího víkendového cvičení v její milé společnosti. Celkem se mi daří soustředit se během cvičení na správné provedení pohybů a pozic a do své mysli nepouštět žádné pracovní či jiné problémy. V pondělí si on-line doma zacvičím jógu, ve čtvrtek se rychlou chůzí přemístím z domova na 60 minut do cvičebního sálku na lekci pilatesu a pak dalších 20 minut vyvíjím aerobní aktivitu cestou zpátky domů do mírného kopce.

Ve středu v podvečer má moje dcera lekci plavání v bazénu, který je současně přístupný veřejnosti. Proč honit auto sem a tam? Lepší je mučit a hýčkat zároveň své tělo ve vodě. Poslední rok začínám nejprve důkladným prohřátím v páře, pak uplavu pro mě příjemnou intenzitou 20–40 bazénů a pak asi 10 minut do sebe nechám narážet bublinky ve vířivce.

Relaxací jsou pro mě i hodiny zpěvu mé dcery v městečku vzdáleném 15 km od našeho bydliště. Ne že já bych zpívala, to k sobě opravdu nejde! Ale cestou tam i zpátky se kochám krajinou a při tom máme čas si v klidu popovídat, tedy, pokud se nám chce. Někdy jen mlčíme. A zatímco dcera zlepšuje své pěvecké dovednosti, já se v klidu procházím poloprázdným supermarketem a rozmýšlím, čím doplnit naši ledničku a spíž.

O víkendu se snažím vyšetřit čas na procházku s manželem, dětmi a naším temperamentním psem, čistě černou dvouletou fenkou německého ovčáka. Občas se mi podaří zajít v pátek do posilovny, kde mě víc než posilovací stoje lákají běhací pásy. Už se těším na teplé jarní dny, které mi zase umožní vylepšovat naši zahrádku, jak její okrasnou část, tak hlavně tu užitkovou, a získat nějaké lahodné ovoce, zeleninu a bylinky pro náš rodinný stůl a přebytky ukrýt přechodně do mrazáku.

Mám ráda i rodinné oslavy, ne kvůli jídlu či pití, ale protože na tu chvíli přibrzdím svůj uspěchaný život a mám čas si popovídat se svými blízkými. Odpočinkem jsou pro mě i naše diabetologické kongresy. Potkám se tam se spoustou milých kolegů a hlavně, mám tam na starosti jen sama sebe a nemusím současně řešit několik problémů.

V čem mám velké rezervy, to jsou pohybové aktivity v běžný pracovní den. 10 000 kroků za den je většinu dnů v týdnu nedostižná hranice. Někdy to není ani polovina. Snad to trochu vylepším, až bude teplo a bude možné jezdit do práce na kole, tedy přesněji na elektrokole. Už je chudinka od září zavřené ve sklepě a nečinně čeká na svou další příležitost. O dovolených jsou pro mě relaxací hory, v zimě s lyžemi, jak sjezdovými, tak s běžkami, v létě v turistické obuvi s trekovými hůlkami.

Milí kolegové, přeji Vám, abyste si v džungli každodenních povinností našli příjemnou cestu k urovnání myšlenek vedoucí na příjemný klidný palouček, kde doplníte ztracenou energii formou, která je Vám příjemná, ať už na té mýtince budete sami, nebo se svými blízkými či kamarády.

Odpočíváte dostatečně? A jak nejraději „dobíjíte baterky“?

Střídám více relaxačních aktivit, velmi si odpočinu u čtení knih a čtu hodně, nejlépe v tichu a o samotě, nebo nabírám sílu v přírodě – nejlépe v lese. K dobití baterek potřebuji slunce a světlo, nenahraditelné je popovídat si s přáteli, máte možnost sdělit jim své trable, zformulovat si své myšlenky a zjistíte, že všichni mají nějakou třináctou komnatu, nějaká trápení.

Nemohu říci, že umím, ale spíše se snažím meditovat, to mi hodně pomáhá. Mám ráda cestování, to mne posouvá, obohacuje o nové zážitky a poznání, a když mne zcela pohltí, úplně zapomenu na svoje starosti a trápení. Důležitá je pro mne i hudba, ta člověka dovede nasměrovat k dobré náladě. Hudba je určitě skvělý odpočinek, nebo dobrý film či divadelní představení.

Nesmím zapomenout na sportovní aktivity, které mne rovněž vtáhnou, a pak se dívám na svět plná endorfinů. Dnes se hodně hovoří o sebepéči a mindfulness a je doporučováno najít si pro sebe a jen pro sebe minimálně třicet minut denně; abychom vykonávali své povolání, poslání úspěšně a dobře, je nezbytné být odpočinuti a dobře naladěni.

Odpočíváte dostatečně? A jak nejraději „dobíjíte baterky“?

Pracovní týden v naší interní a diabetologické ambulanci je hektický. Ráno vstávám kolem 4. hodiny, udělám si 2–3 kávy, pročtu osobní poštu, podívám se do mailů, poté vyrážím do práce. Cesta trvá autem 20 minut, v autě mám puštěnou audioknihu v angličtině, ranní dopravní provoz je minimální, do ordinace dorážíme se sestrou kolem 5:30, a pracujeme nepřetržitě do 14.–15. hodiny. Stále zvoní telefony, stále odpovídám na maily, k tomu ošetřuji pacienty obou odborností, navíc chodí akutní nemocní. Celý den chaos, sestry v našich ambulancích často vyhoří a utečou, protože hlavní agrese a nespokojenost je namířena proti nim, vyvěšená pracovní doba i doba polední přestávky jsou k smíchu.

Po skončení pracovní doby sestra utíká domů, sama potřebuji vyřídit věci, které jsem nestihla, a pak odjíždím domů.

V letních měsících je situace příznivější, dlouhý den, svítící slunce. Na zahradě se ponořím do bazénu, zaplavu si, chodím pravidelně na tenis, projedu se s manželem na kole a ráno jsem celkem připravená opakovat tento režim další den.

V zimě mi chybí slunce i světlo, po návratu domů už je tma. Mnohdy nemám ani sílu vyrazit na nějakou aktivitu mimo domov a často večerní aktivita končí usnutím u TV novin. V noci se probudím a nemohu spát a přemýšlím, co dělám špatně.

Fandím mladým kolegům, že si nenechají líbit, co musela prožít naše generace, to jest sloužit i 4 dny nepřetržitě, čekat, že pan ředitel přijde do služby v 19 hodin a poplácá vás po zádech a milostivě vás propustí domů. O finanční situaci tehdejších lékařů do atestace škoda mluvit. Mladším kolegyním doporučuji trochu sobecky myslet jen na sebe, najít si volný čas na koníčky, zajistit si služby, třeba úklid, pomoc s hlídáním dětí. Já jsem to také trochu složitě prosazovala, ráda jezdím na několikadenní semináře, nabíjí mne kontakt s kolegy, mám ráda i sportovní víkendy pro ženy s jógou, relaxací. Obrovský pozitivní stimul je domácí mazlíček. Před rokem nám umřela naše patnáctiletá fenečka jorkšírského teriéra, ale za 14 dnů si jedeme pro slečnu west highland white teriéra. Pes i další mazlíčci zlepšují kvalitu našeho života, přinášejí nám více pohybu, snižují úzkost a depresi. Psa nezajímá, že je člověk unavený z práce, chce si s Vámi hrát a chce jít ven.

Velmi důležité jsou i sociální interakce, máme velkou rodinu, vnuky, vnučky, prasynovce a praneteře. Scházíme se, rádi slavíme, máme kamarády, se kterými jezdíme na lyže, skupinu na kola, skupiny na tenis i skupinu na španělštinu. Sociální interakce jsou v zimních měsících k nezaplacení.

Potřebovala bych prodloužit denní dobu a umazat několik let života, protože život utíká strašně rychle a zdraví nás může kdykoliv zradit.

Odpočíváte dostatečně? A jak nejraději „dobíjíte baterky“?

I přes narůstající počet pacientů se snažím zachovat volný čas na vyčištění hlavy a nabrání nové energie. Jak praví klasik, nejen prací živ je člověk, a nic se nemá přehánět. Takže v rámci prevence vyhoření je důležité zachovat vyrovnaný poměr práce a volného času. Věnovat čas rodině a svým zájmům.

Pro mě to znamená každodenní rutinu, jako je procházka se psem, kdy kromě relaxace člověk splní i nějakou tu pohybovou aktivitu, a i když nejsou ideální podmínky na procházku, venčit se musí. I přes prvotní nechuť jít za deště či jiného nevlídného počasí ven, je odměnou dobrý pocit, že se člověk překoná.

Chvilka na sportovní aktivity se najde vždy, takže – jak radíme našim pacientům – minimálně 2× do týdne zařadit jakýkoliv pohyb (mezi mé oblíbené sporty patří tenis, plavání, brusle, tanec).

Mým velkým koníčkem je cestování. Menší výlety po evropských zemích lze velmi dobře realizovat formou prodloužených víkendu, kdy stačí jeden či dva dny volna k opětovnému nabrání energie. S minimálním dopadem na chod ambulance.

Zanedbávat by se neměly ani kulturní akce, takže minimálně jednou do měsíce návštěva divadla, koncertu či výstavy. Člověk by se měl podle mého názoru stále rozvíjet a někam posouvat a nikdy není pozdě začít. Tak jsme začaly se sestřičkou v dospělém věku hru na klavír a trénujeme nejen jemnou motoriku, ale i mozek v jiné oblasti. Z dlouhodobého hlediska doufám předcházíme i demenci.

Proto bych svým kolegům doporučila, ať se každý zamyslí nad svými životními prioritami a co nejvíce se jim snaží přiblížit.

Odpočíváte dostatečně? A jak nejraději „dobíjíte baterky“?

Práce lékaře je náročná po psychické, ale i časové stránce. Nejenže trávíme běžnou pracovní dobu v ambulancích či nemocnicích, ale navíc jsme v práci na službách, a aby toho nebylo málo, tak se neustále vzděláváme formou seminářů, kongresů, čtení odborného tisku či sledováním webinářů. To vše je potřeba k tomu, abychom svoji práci dělali zodpovědně a své pacienty léčili podle aktuálních doporučení a možností. Lehce se tak může stát, že je lékař unavený, vyčerpaný, rozladěný, a pokud si nenajde čas na adekvátní odpočinek, hrozí mu syndrom vyhoření. Já osobně se snažím si najít i přes náročnost své profese čas na každodenní odpočinek, ať už pasivní či aktivní. Přestože času není nikdy nazbyt, naučila jsem se (alespoň některé dny v týdnu) chodit do práce a z práce pěšky. Je to příjemný čas, který mohu využít k přemýšlení a „vyčištění si hlavy“. Kromě toho ráda čtu, pracuji na zahradě a trávím čas se svými skvělými dětmi. Máme doma roční kotě, které je mi milým společníkem a péče o něho je pro mě taktéž relaxací. Nikdy nemá špatnou náladu a při hlazení jeho hebkého kožíšku je možné pustit z hlavy lecjakou starost. Přes víkend mohu věnovat více času venčení našeho psa, který procházku nikdy neodmítne. Mám ráda výlety do přírody, ať už pěšky či na kole. Přes prázdniny anebo o prodloužených víkendech ráda poznávám cizí země, jejich kulturu i přírodní krásy. Myslím si, že čas na odpočinek si každý musí ve svém harmonogramu vyčlenit. Je důležité naučit se říkat také „ne“ a nenechat se zahltit prací natolik, abychom se vyčerpali a přestali dělat svoji práci s nadšením.