Co mají urologové pro pacienty kromě léků? Holé ruce? Pouhá slova?

Co mají urologové pro pacienty kromě léků? Holé ruce? Pouhá slova?

 „Určitě nestojíme před pacienty s holýma rukama. Dovedeme jim zprostředkovat žádanou pomoc, cenné poradenství, ale i poradit efektivní strategie či předepsat účinné léky,“ uvádí v úvodu svého sdělení D. Castro-Diaz. Upozorňuje však: „Je ovšem známo, že adherence k urologické léčbě není právě nejvyšší, naopak – je dokonce údajně téměř nejnižší. Byla by tedy jistě škoda, kdybychom výsledky své léčby podkopávali nesprávným přístupem k nemocným či sami sobě házeli klacky pod nohy nesprávnou komunikací.“

Správná komunikace lékaře může léčbu podpořit více než co jiného, a to i u tak neoblíbených chorob, jako je hyperaktivní močový měchýř (OAB) nebo příznaky dolních močových cest (LUTS).

Pacienti jsou všichni stejní. Opravdu?

Urologové se na celém světě i ve všech kulturách potýkají s podobnými problémy – na vyšetření nemocného mají mnohem méně času, než by si představovali, kulturní a sociální předsudky vůči potížím s močovým traktem jsou obyčejně velké či větší a vedou nemocné k ostychu o nich vůbec otevřeně hovořit nebo ke strachu z jejich zlehčování a trivializování okolím. O posměchu nemluvě. Urologicky skutečně nemocní jedinci mají někdy problém určit závažnost své inkontinence, mnohdy nemají ani základní znalost příznaků OAB a své obtíže raději (byť mnohdy komplikovaně) kompenzují tzv. adaptivním chováním (omezením cestování i příjmu tekutin, improvizovanými vložkami, častým převlékáním, každodenním využíváním aplikací s veřejně dostupnými WC apod.). Tito lidé také věří, že symptomy OAB či LUTS jsou nevyhnutelnou daní za stárnutí a že ani nejsou léčitelné. „Není ale výjimečné, že někteří pacienti mají i přehnaná a nerealistická očekávání, co se týká možností léčby a vyléčení,“ podotýká na základě svých pestrých celoživotních zkušeností D. Castro-Diaz.

Slovíčkaření? To se učí na LF?

Sociální lingvistika může poskytnout cenné rady pro interakci s pacientem i urologům. Ne všude na světě absolvují lékaři výuku či kurzy správné komunikace, což je škoda – nesprávná komunikace či interpretace pacientových postojů a reakcí může napáchat ve vztahu lékař–pacient více škody než překvapivé sucho v ústech po několika dnech iniciální léčby. Podobně jako komunikace nedostatečná. Sociolingvistický průzkum mezi urologickými pacientkami ukázal, že ženy považují pravidelné konzultace s lékařem o jejich OAB za „velmi důležité“, ovšem jen 32 % z nich uvedlo, že na ně dochází při každé návštěvě urologické ambulance. A často byly nespokojené s jejich kvalitou. Pacienti také z různých důvodů upřednostňují, aby hovor o potížích zahájil lékař (Filipetto FA et al., BMC Fam Pract 2014).

„Naši pacienti na základě nedostatečné či neuspokojivé komunikace s lékařem laicky dedukují, že tato problematika není důležitá nebo že nejsou pro lékaře důležití oni osobně,“ upozorňuje D. Castro-Diaz a obrací pozornost přítomných k výzkumu komunikace mezi zdravotníky a (převážně) pacientkami s OAB (trvající ≥ 6 měsíců), analyzované sociolingvistickými metodami (počet slov pronesených lékařem, podíl dotazy/oznámení, typ kladených otázek, schopnost získat od pacienta rozvinutou reakci atd.), který publikovali Hahn SR et al. (Plos One 2017; 12 e0186122). V něm se zjistilo, že urologové mají ve verbální interakci tendenci dominovat (pronesli 62 % všech slov) a jimi kladné dotazy nevybízejí druhou stranu k poskytnutí rozvinuté odpovědi (83 % lékařů nekladlo tzv. open-ended otázky).

Nehuhlejte, nedatlujte do klávesnice a klaďte vyšetřovanému správné otázky

 „Je velký rozdíl, zda při pátrání po úrovni kvality života pacientů s OAB kladete otázky s tzv. otevřeným koncem, které je nutí poskytnout delší popisnou odpověď, či nesprávně formulované podněty, na které protistrana odpovídá pouze ano/ne,“ poučuje D. Castro-Diaz odborníky shromážděné v barcelonském areálu Fira. V tomto průzkumu uvedlo 93 % respondentů, že OAB podstatným způsobem ovlivňuje kvalitu jejich života, avšak jen 40 % potvrdilo, že s nimi o ní někdo vůbec hovořil. A v plných 82 % komunikací lékař–pacient byly analýzou v rozhovoru zaznamenány diskrepance v zaměření se na ovlivnění kvality života projevujícími se příznaky. K diskusi o kvalitě života se dvojice hovořících osob dostala mnohem častěji, pokud byly položeny ≥ 2 otázky s otevřeným koncem (a to ve větší míře, když je vznesl lékař, než když je položil pacient).

Urologové nejsou povětšinou škodolibí, nicméně může je mírně těšit, že dle jiných průzkumů (Friedman DS et al., Ophthalmology 2009; Lipton RB et al., J Gen Intern Med 2008) mají problémy se správnou komunikací a otázkami s otevřeným koncem v ambulanci i další specialisté – oční (94 % otázek s uzavřeným koncem při rozhovorech o glaukomu) i jiní lékaři (97 % při komunikaci o kvalitě života s migrénou). Což ovšem urologickou péči, výsledky léčby ani kvalitu života pacientů nezlepší. Kvalitní a důsledná komunikace ano.

„Nezapomínejte na to, že výzkumy komunikace lékařů s pacienty ukázaly, že ani správně položená otázka není samospásná. Některých pacientů je třeba ptát se opakovaně a různými způsoby. A to příjemným hlasem, soustředěně, srozumitelně a empaticky. Je to možná stejně důležité jako vypsání receptu,“ zakončuje své vystoupení D. Castro-Diaz, i s odkazem na zdroj Hahn SR et al. (Curr Med Res Opin 2008).

(red)