Čím dříve zazní diagnóza DM2, tím vyšší je riziko předčasného úmrtí

Prevalence diabetu 2. typu se v celém světě neustále zvyšuje – podle odhadů se s tímto onemocněním v roce 2021 potýkalo cca 530 milionů dospělých, z nejnovějších predikcí pak vyplývá, že do roku 2050 by jich mohlo být dokonce více než 1,3 miliardy. Očekává se, že tento nárůst bude způsoben zejména v důsledku demografických změn a rostoucí incidence obezity. Zároveň se předpokládá, že celkové globální výdaje na zdravotní péči související s diabetem vzrostou do roku 2045 na 1 054 miliard USD. Alarmujícím faktem také je, že roste podíl osob diagnostikových v mladším věku, tj. před 40. rokem života. Je přitom známo, že mladší lidé s diabetem 2. typu mají větší inzulinovou rezistenci, menší funkční rezervu pankreatu, obtížněji dosahují kontroly glykemie a mají vyšší riziko vzniku komplikací než ti, u nichž onemocnění propuklo později.

Studie zjišťovala, jak moc časná diagnostika DM2 zkracuje dožití

Jak naznačují předchozí data, dospělí diabetici umírají v průměru o 6 let dříve než jejich zdravé protějšky. Dosud však nebylo zcela jasné, zda a popřípadě jak se toto zkrácení očekávané délky života liší podle věku v době stanovení diagnózy diabetu 2. typu. Cílem recentní observační studie, organizované britskou skupinou Emerging Risk Factors Collaboration (ERFC), proto bylo poskytnout spolehlivý odhad toho, jak souvisí věk při diagnóze diabetu s mortalitou ze všech příčin, respektive s úmrtností na konkrétní příčinu a se zkrácením průměrné očekávané délky života v zemích s vysokými příjmy.

Autoři analyzovali jednotlivé záznamy z 97 dlouhodobých, prospektivních kohort (ERFC a UK Biobank), zahrnujících přes 1,5 milionu účastníků z 19 států, kteří byli sledováni dohromady 23,1 milionu osoboroků. Pro hlavní analýzu, tedy odhad zkrácení očekávané délky života, byly vypočítány poměry rizik (HRs – hazard ratios) stratifikované podle pohlaví a adjustované pro věk. Sekundárním cílem bylo prozkoumat, jak moc by věkově specifická relevance diabetu mohla souviset s jinými známými mortalitními rizikovými faktory (kouření, BMI, systolický krevní tlak, celkový cholesterol, měření glykemie, renálních funkcí, zánětu, úroveň vzdělání, užívání léků).

Ukázalo se, že průměrný věk jedinců uvedeného souboru činil 55 let, 46 % tvořili muži a 54 % ženy, průměrný věk při stanovení diagnózy pak byl 54,1 roku, respektive 64,9 roku u jedinců s již léčeným, respektive nově diagnostikovaným diabetem 2. typu. Během mediánu sledování 12,5 roku bylo zaznamenáno bezmála čtvrt milionu úmrtí, z toho 84 000 v důsledku kardiovaskulárních příčin, 151 000 nekardiovaskulárních příčin (ve více než polovině případů šlo o nádorová onemocnění) a 11 000 z neznámých nebo špatně definovaných příčin.

Dřívější dg. DM2 zvyšuje riziko předčasného úmrtí

Z výsledků mimo jiné vyplynulo, že oproti jedincům bez diabetu byl u diabetiků pozorován silný lineární vztah „dose–response“ mezi dřívějším věkem při stanovení diagnózy a vyšším rizikem mortality ze všech příčin – konkrétně dosáhly hodnoty HR 2,69 při diagnóze ve 30–39 letech, 2,26 ve 40–49 letech, 1,84 v 50–59 letech, 1,57 v 60–69 let a 1,39 ve věku 70 let a více; údaje byly u mužů a žen obdobné. Při použití prediktivních modelů úmrtnosti na základě mortalitních dat z USA tedy autoři studie odhadli, že 50letý pacient s diabetem zemřel ve srovnání s nediabetikem v průměru o 14, respektive 10, respektive 6 let dříve, pokud u něj bylo toto onemocnění diagnostikováno ve věku 30, respektive 40, respektive 50 let. Tyto odhady byly mírně vyšší u žen (16, 11 a 7 let) než u mužů (14, 9 a 5 let). Podobná zjištění přinesly analýzy využívající mortalitní data z EU z roku 2015, přičemž odpovídající zkrácení očekávané délky života bylo v průměru o 13, 9 roku nebo 5 let.

U mladších dospělých je vliv DM2 na mortalitu nejvýznamnější

Celkově lze tedy shrnout, že čím dříve je vyslovena diagnóza diabetu 2. typu, tím vyšší je riziko předčasného úmrtí – každá dekáda dřívějšího odhalení diabetu totiž byla spojena s přibližně o 3–4 roky kratší očekávanou délkou života. Nejsilnější asociace byly pozorovány pro mortalitu z vaskulárních a dalších nenádorových příčin, především respiračních, renálních, neurologických a infekčních. Zároveň lze konstatovat, že relativní účinek diabetu je nejvýznamnější právě ve věku, kdy je základní riziko mortality v obecné populaci nejnižší. Naopak u starších dospělých, u kterých je toto riziko vysoké, je proporcionální význam diabetu menší. Některé předchozí studie naznačily, že jedinci, u nichž se rozvine diabetes 2. typu v mladším věku, mohou mít agresivnější fenotypy – charakterizované vyšším BMI, krevním tlakem, koncentracemi proaterogenních lipidů nebo rychlejším zhoršováním kontroly glykemie –, což potenciálně může vést k předčasné smrti.

Apel na intenzivní kontrolu DM2

Tuto hypotézu potvrzují i závěry zmiňované studie ERFC, proto se zdá, že nadměrná mortalita spojená s diabetem v mladším věku by mohla částečně odrážet kumulativní expozici zhoršeným metabolickým profilům. Autoři v této souvislosti upozorňují, že k výraznému poklesu úmrtnosti došlo právě po úpravě glykemických markerů. Včasná detekce diabetu pomocí screeningu a intenzivní kontrola koncentrace glukózy v krvi by se tak mohly stát významnými faktory pro prevenci dlouhodobých komplikací u dospělých diabetiků 2. typu.

Studie ERFC tudíž jednoznačně ukazuje, že existuje naléhavá potřeba vyvinout a zavést intervence, které zabrání propuknutí diabetu 2. typu, nebo ho alespoň oddálí, a současně zintenzivnit léčbu rizikových faktorů u mladých dospělých diabetiků.

(red)