Co se subklinickou fibrilací síní (SCAF) a kryptogenní cévní mozkovou příhodou?

MUDr. Jiří Plášek, Ph.D., FESC, během interaktivního sympozia na XXVII. sjezdu České kardiologické společnosti položil přítomným odborníkům od moderátorského pultíku i tuto záludnou otázku. A hned si též odpověděl a doprovodil svůj výklad informacemi z literatury a odborných doporučení, popisem různých aspektů těchto patologií i radami týkajícími se správné antikoagulace.

„I když ani Evropská asociace pro srdeční rytmus (EHRA) doposud nemá v definici SCAF zcela jasno a vydala v této souvislosti hned dva konsensuální dokumenty, moderní kardiostimulátory/defibrilátory ji umějí brilantně zachytit a kardiologové by se jí tedy měli rozhodně zabývat,“ říká J. Plášek a mimo jiné upozorňuje na rizikovost ESVEA (excesivní supraventrikulární ektopické aktivity), přičemž pro informace o klasifikaci dalších subklinických a němých forem fibrilace síní (FS) odkazuje kolegy na zdroje Mairesse GH et al. (Europace 2017;19:1589–1623) a Gorenek B et al. (Europace 2017;19:1556–1578).

„Tato problematika je opravdu doposud obestřena poměrně mnoha kontroverzemi a nejasnostmi, co se týká významu jejího výskytu a trvání, jakož i časové návaznosti FS a CMP či optimální antikoagulační léčby u těchto případů, nicméně je jasné, že čím déle se u osob – například právě nositelů implantovaných pomůcek – po SCAF pátrá, tím častěji se tato patologie nalezne,“ konstatuje J. Plášek (ve studiích MOST, BEATS, ASSERT tomu tak bylo ve 34–54 % případů!).

„A podobná situace je u kryptogenní CMP – čím více po ní pátráme, tím častěji ji u pacientů nalézáme,“ podotýká bez překvapení moderátor sympozia a vztahuje její 30% záchyt ve studii CRYSTAL AF (3 roky sledování) k uváděné frekvenci zachycení subklinických forem FS. „Souvislost zde určitě může být, i závažnost FS se totiž u nemocného bezpochyby vyvíjí a stupňuje od původně paroxysmálního defektu k permanentnímu postižení rytmu. A jistě je žádoucí zachytit FS dříve než později a také dříve preventivně zakročit vůči hrozící CMP.“ Záchyt SCAF se díky rozvoji technologie blíží 90 % a riziko tromboembolických příhod u ní studie udávají okolo 2–3 %, především při trvání > 24 hodin.

„Antikoagulační léčbu je možné u rizikových pacientů se skórem CHA₂DS₂-VASc ≥ 2 každopádně zahájit již po průkazu FS implantovaným přístrojem bez ohledu na symptomy,“ zakončuje toto téma J. Plášek s odkazem na zdroj Kirchhof P et al. (Eur J Cardiothorac Surg 2016) a připravuje pro přítomné kardiology další hlasování o řešení zajímavých případů z oblasti antikoagulační léčby. Paradigma souvislosti SCAF a CMP se ještě bude zcela jistě bouřlivě vyvíjet, i s ohledem na závěry studie ASSERT 2.