Jak u diabetika úspěšně nastartovat vnitřní změnu?

Diabetes mellitus je chronické onemocnění, ovšem potíž bývá v tom, že až do stadia pozdních komplikací se diabetik většinou subjektivně cítí bez potíží. Navzdory tomu jej zdravotníci přesvědčují, aby radikálně změnil svůj dosavadní životní styl. Chtějí po něm, aby změnil dietní návyky, začal se hýbat a užíval antidiabetika, popř. zahájil inzulinoterapii a prováděl selfmonitoring s následnou titrací dávek inzulinu apod. I když mají doporučení lékařů, nutričních terapeutů či fyzioterapeutů svou racionální hodnotu, kterou pacient většinou nezpochybňuje, přesto se radami zdravotníků často moc neřídí. Ve všech anketách lidé považují zdraví za jednu z největších hodnot, jak je tedy možné, že nedodržují odborná doporučení, které jim mají pomoci zlepšit jejich zdravotní stav?

„Je třeba si uvědomit, v jaké situaci se dnešní pacienti nacházejí a jak logické argumenty, které od lékařů slyší, vnímají. Mají tyto argumenty stále ještě svou dostatečnou přesvědčovací sílu,“ zamýšlí se na úvod Marian Jelínek nad tím, proč mají dnešní diabetici takové potíže s dodržováním dobře míněných lékařských rad.

Podle německého filozofa Arthura Schopenhauera je člověk mnohem více připravený k akci a činu, pokud je ve stavu „nouze“. Za protipól tohoto stavu považuje „nudu“ z tzv. hojnosti. Pokud se člověk subjektivně nachází ve stavu „nouze“, má velkou motivaci tento stav změnit. Zatímco ve stavu nasycení danou věcí, tedy v modu „nudy z hojnosti“ už motivaci k nějaké akci ztrácí. „Dnešní společnost se bohužel většinově nachází v materiálním dostatku a je zahlcená informacemi a množstvím dalších impulzů, což velmi rozšířilo naše komfortní zóny. A výsledkem? Navzdory tomu, že pacienti obdrží podrobná léčebná doporučení, často se jimi ke své škodě neřídí. Nechce se jim totiž vystoupit ze své komfortní zóny a udělat něco pro své zdraví,“ vysvětluje Marian Jelínek.

Jak z toho ven? Jak dosáhnout u pacientů změny v tomto jejich nastavení a přesvědčit je, aby dodržovali všechna režimová a léčebná opatření, když racionální argumenty příliš nezabírají?

K úspěch může pomoci umělé navození stavu „nouze“

Všechny zásadní dlouhodobé změny životního stylu diabetika vyžadují, aby před tím pacient učinil rozhodnutí, že něco ve svém životě chce změnit. Tato touha chtít udělat něco pro své zdraví je klíčová i pro dlouhodobé udržení nastavených změn. Nemocný by tak měl být jejich hlavní hybatel, nikoli zdravotník. Ale jak toho dosáhnout? Podle Mariána Jelínka je zásadní, aby všechny informace, které lékař pacientovi předává, měly správný emoční náboj, nejlépe takový, který u nich uměle navodí pomyslný „mód nouze“, tedy stav, kdy sám pacient cítí „hlad“ po změně, protože pouze ve stavu „nouze“ mají lidé největší motivaci měnit své postoje a zvyky. Krásně je to vidět na příkladu z jiného oboru. Pokud pacient trpí bolestí zad v důsledku sedavého způsobu života a chybných pohybových stereotypů, ochotně začne cvičit podle doporučení fyzioterapeuta, jen aby se své bolesti zbavil. Je totiž v pomyslném stavu „nouze“, ze kterého se chce dostat.

Zdravotní problém, který pacient necítí subjektivně negativně, např. diabetes 2. typu či nadváha, však podobnou emoční změnu, jež by nemocného mentálně posunula do „módu nouze“, většinou nevyvolává. Jak tedy podat logické argumenty pacientovi tak, aby v něm vyvolaly potřebu akce? Řešení podle Mariána Jelínka je zkusit v diabetikovi vyvolat „ psychický šok“. Argumenty se silným emočním nábojem totiž nemocní vnímají mnohem pozorněji a více se jimi řídí. „Snažit se nemocného přimět k nějaké aktivitě tím, že ho zahltíme ještě větším množství logických argumentů bez emočního náboje, většinou příliš nepomáhá. V lepším případě se tím vyvolá explicitní reakce pacienta, který však nejedná z vnitřního přesvědčení, a proto takové aktivity nemívají dlouhé trvání. Obávám se, že racionální informace sami o sobě přestávají fungovat a že bez zvýšené emoční investice jakákoli vaše moderní farmakoterapie, nepovede k tomu, že by pacient sám o sebe více pečoval,“ upozorňuje Marián Jelínek. Problém je v tom, že každý pacient může mít jiný emoční spouštěč, který ho přiměje k akci. U někoho zabírá hrozba amputace nohy, coby pozdní komplikace diabetu, jiný se obává oslepnutí či nutnosti dialýzy při selhání ledvin, další pacienti však mohou taková rizika bagatelizovat, protože se mentálně soustředí hlavně na přítomnost a vzdálenou budoucnost neřeší, jiní mají silnou starost o své blízké a jejich finanční zajištění atd.

Spíše trochu šokovat než zahltit odbornými radami

„Odborné informace týkající se různých nemocí a jejich léčby jsou dnes poměrně dostupné na internetu i z jiných zdrojů, ale kdo z pacientů se o ně zajímá? Pouze ten, kdo je motivovaný sám pro sebe něco dělat. A právě dosáhnout u nemocného této motivace, dosáhnout u něj emočního šoku, který změní jeho postoj, považuji za klíčové,“ vysvětluje Marián Jelínek. Podle něj není smyslem návštěvy u lékaře poučovat nemocného o principech vzniku jeho nemoci a mechanismech, na základě kterých působí předepsané léky. Zejména u chronických progredujících onemocnění je zásadní postoj nemocného ke své vlastní nemoci. Lékař by se měl proto snažit získat pacientovu důvěru a motivovat ho k tomu, aby se sám chtěl léčit. Proč je to důležité? Mění se totiž vnímání postavení lékaře, coby nezpochybnitelného odborníka. Díky všudypřítomnému pocitu svobody pacienti již tolik nevnímají naléhavost lékařských doporučení. Často mají pocit, že pokud se jimi řídit nebudou, nic se jim nestane.

Jak zvýšit u pacientů pocit naléhavosti změny?

Podle Mariana Jelínka je ovšem tolik možností emočního ovlivňování, kolik je „lidských srdcí“. Jednou z nich jsou negativní emoce spojené s následky nemoci. Takové emoce většinou ovšem vedou k explicitnímu jednání, výhodnější by bylo u nemocného vyvolat implicitní jednání, tedy aktivní vycházející z jeho vlastní vůle, nikoli jen pasivní dodržování doporučení odborníka.

„Jestliže chci, aby pacient pochopil moje doporučení používám věcné argumenty, jinými slovy komunikuji s jeho mozkem. Pokud ale chci, aby se těmi doporučeními také řídil, musím mluvit k jeho srdci. Přitom je ovšem potřeba přiblížit se úrovni, kterou pacient chápe. Pro každého nemocného proto může smysluplná emoční atraktivnost sdělení vypadat jinak. A tomu je potřeba přizpůsobit komunikaci, jež je zaměřená na pacientovy emoční kotvy, tedy věci či osoby, na nichž mu nejvíce záleží,“ upřesňuje Marian Jelínek a připomíná i důležitost správného načasování. V první fázi by měl lékař s pacientem pracovat na vytvoření vize, proč by se měl změnit a co tím získá. Ovšem nadchnout pacienta pro tuto vizi je pouze prvním krokem, po kterém musí následovat posilování této vize. Při tom velmi pomáhá, když pacient na cestě ke změně zažívá různé „malé úspěchy“ (nejčastěji ve formě postupných cílů – „už obléknu oblíbené šaty, které mi byly malé“, „zlepšuje se mi kondice, už ujdu bez problémů 20 km“ atd.).

Pacient by si ale neměl klást hned velké cíle, je lepší pokračovat postupnými malými realistickými kroky, které se daří plnit. Z dlouhodobého pohledu je pak důležité dále pracovat na upevnění dosažených změn, aby se postupně přeměnily na změny trvalé.

Jak tedy ve stručnosti shrnout rady Mariana Jelínka pro praxi? „Vynikající kouč, učitel, ale i dobrý lékař by měli vytvářet podmínky, které vedou k implicitnímu jednání. Tito lidé pouze nepoučují, ale kromě věcných informací nabízejí přidanou hodnotu ve formě lidskosti, smysluplnosti, vášně, touhy atd. Domnívám se, že právě práce s motivací představuje u většiny pacientů s chronickým onemocněním prostor pro výrazné zlepšení léčebných výsledků. Být současně odborníkem ve svém oboru i „mentálním koučem“ svých pacientů, může být proto cestou, jak mohou diabetologové u svých pacientů dosahovat ještě lepších léčebných úspěchů.“

Redakčně zpracováno podle sdělení, které na sympoziu nazvaném „Jak hořet a nevyhořet“ v pražském hotelu Marriott přednesl:
PhDr. Marian Jelínek, Ph.D.,
kouč osobního rozvoj