
Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
Čas strávený v cílovém rozmezí glykemie (time in range) je i pro pacienty s diabetem 2. typu (DM2), léčené intenzifikovaným inzulinovým režimem, názornějším parametrem než glykovaný hemoglobin a může jim dříve ozřejmit například efekt změny terapie, a tím přispět ke zlepšení jejich adherence. Hodnocení TIR podle dat z glukometru má však v praxi využití zejména u dobře spolupracujících pacientů. U „podezřelých“ záznamů z glukometru může být naopak vhodné diabetikům nabídnout zaslepenou kontinuální monitoraci glukózy.
Díky rozšíření systémů pro kontinuální monitoraci glukózy (CGM), a to hlavně u diabetiků 1. typu (DM1), jsou pro sledování dlouhodobé kompenzace diabetu běžně využívány „in range“ parametry – čas strávený v cílovém rozmezí glykemie 3,9–10 mmol/l (TIR – time in range), v hypoglykemii (TBR – time below range) a hyperglykemii (TAR – time above range). Důvodem je také fakt, že samotná hodnota glykovaného hemoglobinu (HbA1c) nemusí být u mnoha nemocných optimálním ukazatelem, který by odrážel reálnou kompenzaci. Ukazuje se totiž, že existují individuální rozdíly v glykaci hemoglobinu a že stejné hladině HbA1c mohou odpovídat výrazně rozdílné hodnoty průměrné glykemie (Nathan DM et al., Diabetes Care 2008; Bergenstal RM et al., Ann Intern Med 2017).
Obecně by mělo být snahou, aby pacienti s DM1 i DM2, monitorovaní CGM, dosáhli úrovně TIR minimálně 70 %, což vztaženo ke glykovanému hemoglobinu odpovídá přibližně hodnotě 53 mmol/mol, a čas strávený v hypoglykemii (TBR) by neměl překračovat 4 %. Cílové hodnoty se však mohou lišit například u jedinců starších nebo ve vysokém riziku (TIR > 50 %, TBR < 1 %), jak vyplývá z práce Battelina T et al., publikované v Diabetes Care v roce 2019. Nabízí se přitom otázka, zda jsou takto hodnocená data dostatečně validní a využitelná pro rozhodování o léčbě. Zdá se, že údaje z CGM za posledních 14 dnů dobře korelují s průměrnou glykemií za poslední 3 měsíce, s TIR a TAR, hůře ovšem korelují s časy strávenými v hypoglykemii, takže je lépe použít delší intervaly, alespoň měsíc. Zároveň je klíčové poučit diabetika, že doba strávená „na senzoru“ má být minimálně 70–80 %.
Už z výše uvedeného výkladu lze usuzovat, že selfmonitoring pomocí glukometru, který poskytuje mnohem menší množství údajů, může z hlediska sledování TIR narazit na některé problémy. Další otázkou je, zda existuje dostatečná evidence ze studií, že je tento nový parametr asociován s rizikem rozvoje diabetických komplikací, jako je tomu u „klasického“ glykovaného hemoglobinu. Analýza již starší studie DCCT u diabetiků 1. typu, která hodnotila čas strávený v cílovém rozmezí, kalkulovaný ze záznamů z glukometru, nikoli z CGM, mimo jiné prokázala, že 10% snížení TIR zvyšuje riziko progrese retinopatie o 64 % a rozvoje mikroalbuminurie o 40 % (Beck RW et al., Diabetes Care 2019). Podobné výsledky jsou k dispozici i pro diabetiky 2. typu na CGM (Lu J et al., Diabetes Care 2018).
Standardně je pacientům s DM2, kteří jsou léčeni intenzifikovaným inzulinovým režimem (IIR), doporučováno měření glukometrem alespoň 4× denně. Ukazuje se, že při selfmonitoringu 7× nebo 8× denně se procento času stráveného v cílovém rozmezí glykemie příliš neliší od TIR získaného z CGM (Beck RW et al., J Diabetes Sci Technol 2012). To však nemusí platit pro všechny pacienty, navíc je třeba brát v úvahu fakt, že při použití glukometru často chybí měření v průběhu noci a postprandiálně, což může výslednou hodnotu TIR docela významně zkreslit.
V praxi má tudíž TIR kalkulovaný z glukometru u diabetiků 2. typu poměrné úzké využití, a to zejména u dobře spolupracujících jedinců léčených IIR. Tento ukazatel totiž může dříve „popsat“ třeba efekt změny terapie a je pro nemocné názornějším či lépe uchopitelným parametrem než laboratorní hodnota HbA1c, takže v konečném důsledku může TIR přispět ke zlepšení adherence.
Lze to dokumentovat na případu 65leté pacientky s DM2, která je 3 roky léčena IIR v kombinaci s metforminem a v průměru 8× denně se měří glukometrem. Po změně terapie, tj. přidání gliflozinu, u ní došlo během 3 měsíců k významnému zlepšení kompenzace diabetu – to znamená k poklesu HbA1c z 56 na 52 mmol/mol, průměrné glykemie z 10,1 na 7,9 mmol/l a naopak ke zvýšení TIR z 64 na 90 %.
Druhá kazuistika 72leté ženy, jež se s DM2 léčí zhruba 17 let (z toho 8 let IIR s analogy inzulinu), zase naznačuje, že u „podezřelých“ záznamů z glukometru včetně TIR je vhodná zaslepená kontinuální monitorace. Tato pacientka se glukometrem měřila pouze 2–3× denně a dobře rozpoznávala hypoglykemie, ale ne vždy je ověřovala selfmonitoringem. Podle údajů z glukometru měla zhruba měsíc před kontrolou vyšší variabilitu glykemie ráno a večer, TIR činil 88 % a průměrná glykemie 6,9 mmol/l. Důležité je si však uvědomit, že výpočet glykemické variability z dat glukometru je jen málo spolehlivý i u spolupracujících diabetiků. Mnoho vzestupů či poklesů glykemie není zjištěno, protože zůstanou skryty mezi měřeními. K validní kalkulaci je proto vhodné provést 7–14denní zaslepenou CGM, k čemuž došlo i u dané pacientky. Záznam z CGM prokázal vysokou variabilitu glykemie nalačno, TIR pouze 55 % a TBR 17 %.
Post hoc analýza studie SWITCH přitom potvrzuje, že variabilita glykemie nalačno je mimo jiné spojena s rizikem výskytu nočních hypoglykemií (DeVries JH et al., Diabetes Obes Metab 2019). Po změně bazálního inzulinu bylo u pacientky zaznamenáno výrazné snížení variability glykemie nalačno i hypoglykemií (pouze 2 %) a zvýšení TIR na 90 %. Od prosince 2020 již nepoužívala glukometr, neboť se díky analýze záznamů ze zaslepené kontinuální monitorace rozhodla přejít na intermitentně skenovanou CGM.
Kontinuální monitorace glykemie by měla být nabídnuta všem spolupracujícím diabetikům 2. typu, léčeným IIR, zatím ale neexistuje dostatek dat poukazujících na dlouhodobý profit z trvalé CGM (například s ohledem na komplikace diabetu). K dispozici jsou navíc modernější léčebné přístupy než intenzifikovaný inzulinový režim, které nevyžadují tak častý selfmonitoring.
Redakčně zpracováno ze sdělení, které na konferenci Technologie v diabetologii 2021 v Plzni přednesl:
MUDr. Milan Flekač, Ph.D.
III. interní klinika – klinika endokrinologie a metabolismu 1. LF UK a VFN v Praze
Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
Opouštíte prostředí společnosti Pfizer, spol. s r. o.
Společnost Pfizer, spol. s r. o., neručí za obsah stránek, které hodláte navštívit.
Přejete si pokračovat?