Proč je sarkopenie významná i v diabetologii a jak jí předcházet?

Ve stáří dochází k přirozenému snížení fyzické aktivity. Pokud ale senior nesníží zároveň svůj kalorický příjem, logicky začne zvyšovat svou tělesnou hmotnost. Vzhledem k nedostatečnému pohybu a často méně kvalitní stravě ale nabírá především tukovou tkáň, naopak svalovinu ztrácí. Tím vzniká sarkopenická obezita, při které je atrofie svaloviny významně potencována infiltrací svalů tukem. Na druhé straně potom stojí kachexie, při které sice také dochází k úbytku svalové hmoty, neukládá se ale tkáň tuková.

Sarkopenie jako významný rizikový a prognostický faktor

Se stoupající střední délkou dožití a lepší léčbou žijí diabetici v současnosti déle a sarkopenie spojená se stárnutím se jich tak týká naléhavěji než kdy dříve. V evropském prostoru se tématu věnuje především pracovní skupina EWGSOP (European Working Group on Sarcopenia in Older People). Ta publikovala v roce 2019 již druhý společný konsenzus pro diagnostiku a léčbu snížené svalové síly a kontraktility. Sarkopenie je podle ní progresivní, generalizované svalové onemocnění, které vede ke snížení objemu svalové masy a redukci její výkonnosti. Toto poškození je spojeno nejenom s omezením pohybových schopností, ale i se závažnými komplikacemi, jako jsou pády, fraktury, ztráta soběstačnosti a v konečném důsledku i zvýšená mortalita. Diagnostika se opírá především o funkční testy pomocí různých dynamometrů, uplatňuje se denzitometrie, měření bioimpedance, použít lze ale i velmi jednoduchý test vstávání ze židle.

Sarkopenie zhoršuje možnost pohybu i řešení situace

Riziko sarkopenie stoupá s věkem, v osmé dekádě je přítomná u cca 5–13 % osob, po 80. roce života ale až u 50 % jedinců. Úbytek svalové hmoty je navíc provázen i negativní změnou její kvality, dochází k mizení myofibril, snížení proteosyntézy a mitochondriální dysfunkci. Příčinou sarkopenie jsou vedle samotného stáří také chronická onemocnění, inzulinová rezistence a zánět, na druhou stranu sarkopenie průběh těchto chronických onemocnění ještě zhoršuje. Pacient se tak snadno dostává do začarovaného kruhu, ve kterém se jednotlivé patologie progresivně potencují.

To platí i pro vztah celkového metabolismu a metabolismu svalů. Dyslipidemie či jiné poruchy lipidového metabolismu nebo obezita vedou ke snížení svalové kvality a ztukovatění svalové tkáně, naopak sarkopenie podporuje anabolickou a inzulinovou rezistenci, depleci glutaminu, ztrátu antioxidační kapacity a v neposlední řadě omezení možností, jak energii vydat a tím bludný kruh rozetnout. Navíc při trvajícím zánětu se organismus dostává spíše do katabolického stavu a ani s dostatečnou nutricí není schopen nové svaly vybudovat. Není proto překvapivé, že přítomnost sarkopenie zvyšuje morbiditu a mortalitu u pacientů s těžší ventilační poruchou, osteoporózou, metabolickým syndromem, diabetem, infekcí a dalšími chorobami či při závažnější fraktuře.

Jak zvrátit nepříznivý vývoj?

Nejlepší prevencí sarkopenie je kumulace svalové hmoty v mládí a její udržení ve středním věku. Ve stáří by potom mělo být cílem maximální zpomalení její ztráty. Toho lze docílit pravidelnou fyzickou aktivitou a stravou bohatou na proteiny, uplatňuje se rovněž suplementace vitaminu D. Proteinů by měl sarkopenický člověk se zdravými ledvinami přijímat 1,5–2 g/kg denně, běžně doporučená dávka je 0,8 g/kg.

Takové navýšení ve stravě je někdy obtížně dosažitelné, zejména pokud má pacient sníženou chuť k jídlu. Řešením mohou být nejrůznější sippingové přípravky. Ačkoliv obecně není nadváha zdraví prospěšná, ve věku nad 70 let se ukazuje, že nejnižší mortalitu mají osoby s BMI kolem 27,5 kg/m². Přílišný tlak na hubnutí ve stáří totiž může vést ke kachexii a s ní spojeným komplikacím.

Z pohybových aktivit lze ve starším věku doporučit především chůzi, ideálně co nejdelší trasu, kterou senior toleruje. Limitací je bohužel často bolest pohybové soustavy a také nízká motivace postižených ke změně životního stylu. Farmakologické řešení se v současnosti spíše neuplatňuje. Jako anabolika slouží bílkoviny z potravy, pro použití jiných anabolicky působících látek v tomto klinickém kontextu neexistují přesvědčivé důkazy. Do budoucna by ale mohla být řešením například farmakologická blokáda některých myokinů.

Redakčně zpracováno ze sdělení, které na letošních virtuálních 56. diabetologických dnech přednesl:
prof. MUDr. Zdeněk Rušavý, Ph.D.
I. interní klinika LF UK a FN Plzeň